Zpověď Pekarové o snaze otěhotnět: „Musela jsem to uzavřít.“ Těžkých 10 let i vděk manželovi
Na začátku roku šokovala veřejnost tím, že už nebude kandidovat ve sněmovních volbách kvůli zdraví. Neřekla ale, co ji trápí. Ve své nové knize „Nejsem z cukru ani ze železa“ expředsedkyně dolní komory Markéta Pekarová Adamová (41, TOP 09) vysvětluje, co za odchodem z politiky stálo. A upřesnila to i v otevřeném rozhovoru pro Blesk.
Paní Pekarová, jaké zdravotní obtíže nakonec stály za vaším odchodem z politiky?
„Nejvíc souvisely se snahami o založení rodiny, protože za těch 10 let, co jsme se o to s manželem pokoušeli, jsem prošla všemi možnými typy léčby, která se nabízí. V posledních letech mě léčba a vše s ní spojené vyčerpaly natolik, že jsem pociťovala celou řadu dalších zdravotních problémů, které bych nečekala.
Nechci, aby to vyznělo jako špatná reklama na léčbu neplodnosti. Vím, že je řada příběhů, které mají šťastný konec, ale ten náš ho nepřinesl. Naopak mi přinesl celou řadu obtíží, které když se sečetly, tak jsem stála na prahu únavového syndromu. A to už není snadno řešitelné. Na doporučení lékařů, kteří se o mé zdravotní potíže starali, jsem se rozhodla, že si musím ubrat ze všech svých náloží.“
Co na té snaze počít bylo složitější? Ta fyzická stránka, anebo ta psychická?
„Nejtěžší bylo se vyrovnávat s neustálým zklamáním skoro každý měsíc, anebo po každé snaze, kdy se k cíli opět nepodařilo přiblížit. Je složité se s tím vyrovnat pro celý ten pár. Ta žena je ale ve středobodu, ona je ta, která chodí na kliniku, léčí se, zažívá celou tu nálož.
Já jsem člověk optimisticky naladěný, nepropadám beznaději, vždy jsem hledala motivaci to ještě zkusit, což bylo těžké zvlášť, když jsem pak cítila, že už si to možná trochu nalhávám, že by se to mohlo podařit. A na přelomu tohoto roku jsem se musela smířit s tím, že tomu nemůžu obětovat všechno, že to nejde a že musím mít zdraví na prvním místě, protože i kdyby se to pak podařilo, musím být dost silná na to dítě odnosit, porodit a být s ním. A moje tělo už mi dávalo stopku.“
V tuhle chvíli je snaha otěhotnět tedy uzavřená kapitola?
„Ano. Musela jsem to uzavřít, jinak by mě to stálo víc, než jsem byla ochotná dát. Deset let je dlouhá doba. Bylo to náročné, jsem vděčná, že jsme to s manželem zvládli, protože znám hodně párů, u nichž to (neúspěch při početí – pozn. red.) znamenalo rozchod.“
Máte nějaký plán B? Mám kamarádky, kterým léčba nepomáhala, dnes jsou šťastné mámy adoptovaných dětí.
„Ten příběh jsem slyšela hodněkrát, stejně jako to, že až mi odejde ten obrovský pracovní stres pojící se s politikou, přijde to nějak samo. Ale to já bych v sobě pořád živila naději, a to mě vyčerpává. Musím se smířit s tím, že v životě nemůžeme mít všechno.“
Neživila jste svým mlčením podezření, že jde o něco zásadnějšího, než je ten diskomfort související s léčbou a vyhřezlou ploténkou?
„Uvědomila jsem si za těch pár měsíců, že lidé snáz pochopí, když jim řeknete diagnózu typu rakovina. Mně se těžko popisuje, že to nebyla jedna velká diagnóza, že to byly drobnosti, kterých bylo hodně, ve spojení s dlouhodobým stresem.
A ta ploténka byl můj dlouhodobý problém, jenže se začala ozývat takovým způsobem, že jsem mnohdy končila na kapačkách, abych byla schopná fungovat. Do toho nesmírné bolesti svalů, jako kdybych byla ve fitku, ale já do žádného nechodila. Někdo by si možná dal prášky, týden pauzu, a naskočil do toho zase. Já už nechtěla té práci obětovat zdraví.“
Jak v kontextu svého příběhu berete trend dobrovolné bezdětnosti?
„Je to na každém. Nepřísluší nám nikomu očekávat od druhých, že budou naplňovat naši představu o tom, jak se má žít. A obecně bychom jako společnost měli být víc citliví vůči tomu, že děti nejsou automaticky jediný smysl života. A také, že ženy se samy mohou rozhodnout – to ještě ne všichni úplně akceptují. Záleží i na tom, v jaké jsme fázi života. Já jsem ve dvaceti také spíše chtěla ještě poznávat svět.“
A jak jste brala, když se vás všichni ptali: kdy už to bude? Už jsi těhotná? A podobně…
„Je to otázka běžné konverzace a ti lidé si ani neuvědomí, že vám touhle banální otázkou mohou v tu chvíli otevřít ránu, zrovna se trefit do situace nebo doby, kdy to je pro vás těžké téma.
Mě se na to ptali úplně cizí lidi a říkali: já mám dobrého doktora, já vám ho doporučím. Dělali to v dobré víře, že vám pomáhají, a i když mě to souběžně zraňovalo, naučila jsem se s tím pracovat tak, že mě ten zájem těšil. Viděla jsem, že lidé nejsou lhostejní, že jim záleží na druhých. Ale to chce čas a poznání. A proto se já nikoho neptám, jestli se snaží o dítě, jestli k prvnímu chce ještě jedno a podobně.“
Jaké to bylo narážky na vaše problémy počít poslouchat z úst politických oponentů, jako byl Tomio Okamura?
„Proti ženám v politice je útoků intenzivně víc a ti, kteří vás chtějí kritizovat, využijí prakticky cokoliv. Na rozdíl od mužů se používají útoky na vzhled i útoky na tuhle rodinnou rovinu.
Mě fascinuje, že ti, kteří to dělali, nepochopili, že tím týrají sami sebe. Francouzský spisovatel Romain Rolland kdysi řekl, že líska je v tom, kdo miluje, nikoliv v tom, kdo je milován. A já bych to parafrázovala, že nenávist je v tom, kdo nenávidí, nikoliv jen v tom, kdo je nenáviděn.“
Je to tedy pro vás takový kosmický žert, že jste vyklidila kancelář šéfky Sněmovny a že tam asi bude Tomio Okamura?
„Obsazení tohoto postu Tomiem Okamurou, které zastiňuje kauza Filipa Turka, je myslím stejně skandální. Xenofobní názory tady dlouhodobě šíří právě i Tomio Okamura a připomeňme si, že předseda Poslanecké sněmovny je jeden z nejvýše postavených ústavních činitelů, který tu zemi reprezentuje navenek. A já si myslím, že drtivá většina lidí (s ním – pozn. red.) nesdílí postoje k EU, NATO, válce na Ukrajině, jenže on je bude říkat na mezinárodních setkáních. Čekala bych proto vůči jeho jmenování větší odpor.“
Dochází k předávání agendy mezi novým a odcházejícím šéfem Poslanecké sněmovny?
„Ne. Mně můj předchůdce Radek Vondráček, který pak pokračoval jako poslanec, v kanceláři podal ruku a řekl: tak teď je to vaše. Pak mi asistentka, která tam je od 90. let, ukázala, kde je trezor s klíčem od klenotů a kde mám trezor na dokumenty.“
Uděláte něco víc pro Tomia Okamuru?
„Ne, já už jsem skončila ve funkci k 10. říjnu stejně jako všichni poslanci, kteří buď neobhajovali anebo už se do Sněmovny nedostali. A já doufám, že to ještě nakonec nemusí být Tomio Okamura. Některé věci v té roli jsou pevně dané, to je podepisování zákonů, řízení schůze, ale pak je tam třeba i zahraniční parlamentní diplomacie a ta je hodně na vás, jakým způsobem budete chtít vystupovat.“
Kdyby vám pan Okamura zavolal a potřeboval s něčím poradit, byla byste mu k ruce?
„Nedovedu si ani představit, že by něco takového od Tomia Okamury přišlo, protože on mě ani na chodbách (Sněmovny – pozn. red.) nezdravil s nějakým velkým nadšením. Ale kdyby chtěl s čímkoliv pomoci, byla bych nápomocná, kdyby to bylo pro dobro České republiky. Jenže my se tak diametrálně lišíme v našich postojích, že tohle podle mě není situace, která by mohla nastat.“
Plánujete výhledově návrat do aktivní politiky, až se dáte zdravotně do pořádku?
„Já jsem nikdy neřekla, že s politikou končím navždy, ale zároveň to není tak, že bych si už při odchodu plánovala návrat. Uvidíme, jestli budu mít v budoucnosti nějaké další puzení se vrátit.“
A co je profesním plánem do té doby?
„Chci se věnovat konzultacím, předáváním svých zkušeností, protože jsem vystudovala vzdělávání dospělých čili andragogiku. To je jedna z těch oblastí, které bych se chtěla teď věnovat, a vždy budu chtít dělat něco, co mi bude dávat smysl větší než jen placení složenek.“
Takže něco mezi lobbingem a neziskovkou?
„Ono se to tříbí, ale vlastně nejste daleko. Místo lobbingu to za mě bude spíš poskytování konzultací a působit v oblasti neziskového sektoru také plánuju.“
Vy v té knížce v nezvyklém detailu popisujete svoje dětství, rodinné zázemí, že jste se narodila ve Svitavách velmi mladé mámě a tátovi, že jste byli v podstatě chudí. Proč až teď? Neměla jste tenhle svůj portrét namalovat pro nás, když jste byla v politice aktivní? Třeba bychom lépe pochopili ten váš výrok s těmi dvěma svetry.
„To je otázka, jestli to ode mě vůbec někdo chtěl slyšet. A i ten můj dnes, řekla bych, legendární svetr nebyl o dvou světech, ale o jednom svetru (v době energetické krize řekla Pekarová, že si lidé místo zbytečného topení mají „holt vzít další svetr“ – pozn. red.), ono je to vytržené z kontextu a žije si to svým životem.
A tohle jsem tehdy přesně říkala, že my (její rodina – pozn. red.) jsme si nikdy nežili nad poměry, že když jsem jako studentka byla v Británii, měli v domech 18 stupňů a nikdo to neřešil jako tragédii. Moje promluva měla být tehdy povzbuzující, měla být o tom, že to zvládneme, protože jsme schopni to zvládnout. Místo toho se zkarikovala.“
Přesto mám dojem, že vy vzdorujete tomu samu sebe polidštit, dát lidem ten kontext, aby vás vlastně mohli mít rádi.
„Já nechci svůj příběh zneužívat. Na jednu stranu mě to může polidštit, jak říkáte, na druhou stranu to může vyvolat dojem, že o ničem jiném nemluvím. Ono mě to samozřejmě utvořilo (vyrůstání v prostředí bez nadbytku – pozn. red.), stejně jako každého z nás utvořilo naše dětství, a neodpářu to od sebe. Spousta lidí se těmi podmínkami, a vlastně to byly překážky, nechá odradit. Já se jimi nechala posílit. Ale nedefinuje mě to. Mě definuje to, co dělám, co prosazuju, jak z toho čerpám. A pořád to není konečná. Celý život se učíme.“
