Matka samoživitelka vybudovala chlebíčkové impérium. "Začínala jsem s vozíčkem na hlavním nádraží," říká zakladatelka Libeřských lahůdek Jindřiška Šindelářová

„Svoje první chlebíčky jsem udělala už ve čtrnácti. Maminka mi dala deset korun, šla jsem do lahůdek pod barákem a nakoupila suroviny. A pak jsem doma připravila chlebíčky pro rodinu,“ směje se Jindřiška Šindelářová. Možná už tehdy bylo jasné, že právě ona jednou změní podobu českých lahůdek.

Před revolucí pracovala na hlavním nádraží u Jídelních a lůžkových vozů. V létě prodávala zmrzlinu, v zimě pizzu. „Pak jsem ale podnikla svůj první výlet do Paříže, na který nikdy nezapomenu. Fascinovalo mě, jak tam lidé na ulici prodávali bagety - rozkrojili, naplnili a podávali zákazníkům. U nás tou dobou nic takového nebylo, jen houska se salámem,“ popisuje.

Když se v pražské Růžové ulici začaly péct bagety, byl to zlom. Šindelářová si přála, aby se čerstvé plněné bagety prodávaly i v Česku, ale její zaměstnavatel o tom nechtěl ani slyšet. „Řekli mi, že je to moc drahé. Tak jsem si bagety začala plnit sama,“ říká. Zpočátku prodávala jako přivýdělek, brzy si ale pořídila živnostenský list a malý upravený vozík pro uklízečky. A právě na hlavním nádraží začal psát historii podnik, který dnes zná celá Praha.

Podnikání přitom nebylo snadné, Jindřiška byla matkou samoživitelkou. „Syn býval často sám, protože jsem pracovala i 16 hodin denně. Mrzí mě to, ale jinak to nešlo,“ říká upřímně. Přesto se její byznys rozrůstal. Nejdříve připravovala bagety u kamarádky doma, pak v pronajatém bývalém kadeřnictví. „To byla místnost bez oken, kde jsem trávila většinu času,“ vzpomíná.

Otec holčičku přivazoval k židli, aby se nenaučila chodit, popisuje šokující příběhy z Klokánku Hanka Kupková

Na cestě za úspěchem ji ale potkaly i těžké zkoušky. Nejdřív začala být neustále vyčerpaná. „Byla jsem pořád unavená, dělalo mi problém i někomu jenom odpovědět na otázku. Připadala jsem si líná a byla jsem z toho nešťastná,“ vzpomíná. Lékaři jí nakonec diagnostikovali únavový syndrom. „Ulevilo se mi, že nejsem líná, ale nemocná. Trvalo mi rok, než jsem se z toho dostala,“ říká.

Pracovní tempo ji málem stálo život

Když se jí podařilo vrátit zpět do pracovního tempa, po čase přišla další rána - vyhoření. „Jela jsem pořád jako stroj. O Vánocích se u nás vždycky sešlo dvacet lidí, těšila jsem se, ale zároveň jsem čekala, až to skončí a já si konečně odpočinu. Pamatuju si, že jsem 26. prosince sedla k televizi, ani jsem si ji nepustila a začala jsem brečet. Měla jsem pocit, že už nemůžu dál,“ vzpomíná. Tehdy si poprvé řekla, že musí myslet i na sebe a alespoň o víkendech nepracovat.

Jenže tempo jejího podnikání bylo i tak obrovské. A pak přišel infarkt. „Vůbec jsem to nečekala. Myslela jsem si, že se to mně stát nemůže. Nakonec mě museli dvakrát oživovat. Doktorka mi tehdy řekla, že ví jen o deseti lidech, kteří tak těžký infarkt přežili,“ popisuje. Rok po této události nebyla schopná pracovat. I pohled na firemní výkazy jí způsoboval fyzickou nevolnost. Firmu proto převzal její syn, který v ní už předtím působil. „Kdyby do toho nešel, musela bych podnik prodat. Sama jsem už nemohla,“ přiznává.

V šesti ho zneužil pedofil, dnes o nich vydal knihu. „Mlčení nepomáhá nikomu. Ani nám obětem," říká Houdek

Dnes už žije klidnějším životem. „Jsem šťastná, když si ráno sednu ven, dám si kávu a snídani. Užívám si, že nikam nemusím běžet,“ říká. Těší ji hlavně rodina a obyčejné chvíle pohody, do chodu firmy se ale přesto stále zapojuje. Úplně odstřihnout se jí zatím nedaří, i když prý občas přemýšlí, jestli to má stále zapotřebí. „Jsem duší prodavačka. Baví mě kšeft a chci, aby zákazníci odcházeli spokojení. To byl pro mě vždycky hnací motor,“ říká.

Z malého vozíku se stal postupně řetězec Libeřské lahůdky, který má dnes už 21 prodejen. A ta poslední otevřela symbolicky nedávno přímo na hlavním nádraží, kde to všechno začalo. „Syn mi tím chtěl udělat radost. Bylo to krásné, jak se to vrátilo ke kořenům,“ usmívá se. „Nikdy jsem neměla velké ambice. Jen jsem chtěla dělat práci nejlíp, jak umím. A mít na zaplacení složenek. Když ale něco děláte poctivě, ono si to cestu k úspěchu najde samo,“ uzavírá Jindřiška Šindelářová v Blesk Podcastu.