Největší ohlas mu přinesly filmové role Arnošta s velkým nosem v komedii Dědictví aneb Kurvahošigutntag a pohádka Lotrando a Zubejda, kde si zahrál cestovatele a obchodníka s bižuterií. Výjimečný je především jeho kultivovaný a osobitý přednes. Nechybělo ale mnoho a z Arnošta Goldflama mohl být lékař. Po maturitě na gymnáziu si totiž vybral k dalšímu studiu medicínu.
Jak to tedy bylo, pane Goldflame?
„Bylo to v duchu rodinné tradice, protože tata a někteří jeho sourozenci, kteří se vrátili z koncentráku, se stali inženýry nebo doktory. Tak jsem se přihlásil na medicínu. Chodili jsme i do pitevny. Zajímalo mě třeba, zda dokážu pinzetou vytáhnout z kapsy někomu kapesník.“
Užili jste si zábavy…
„To ano, ale pitvy byly zajímavé i tím, že byli v kádích naložení ještě esesáci z války. Nestačil jsem však na fyziku a chemii. Tak jsem po druhém semestru prchnul a musel jít pracovat.“
Kdepak jste byl zaměstnán?
„Ve slévárně jsem dělal jádraře. Potom na výstavišti ve skladu montovaných stánků. Nebyl jsem tam ale spokojený. Tak jsem podřimoval za velkou hlavou Antonína Zápotockého na desce z polystyrénu. Pak jsem v Královopolské dělal rozpočtáře. Následně jsem se zamiloval.“
Aspoň něco příjemného na nepříjemné práci.
„Dali jsme se dohromady na výročí Velké říjnové socialistické revoluce a ona mě opustila na Mezinárodní den žen. Rozchod jsem nesl těžko, zhubnul jsem třináct kilo. Řekl jsem si, že svůj život musím změnit.“
Jak jste ho změnil?
„Jako dítě jsem rád maloval. Tak jsem s tím zase začal. Naučil jsem se pracovat s olejem, dělal jsem grafiku. Byli jsme tzv. brněnská bohéma, tedy kuriozní seskupení lidí s uměleckými ambicemi. Byl v něm i můj kamarád, režisér České televize Karel Fuksa, pro kterého jsem psal scénáře. A režisérka Eva Tálská mě obsadila do malé role v Divadle Husa na provázku. Na JAMU jsem posléze vystudoval divadelní režii a skamarádil se s Bolkem Polívkou.“
Kam jste nastoupil po studiu?
„Do Satirického divadla Večerní Brno. Ale byl jsem tam nespokojený, protože se dělala představení, která se ničeho zásadně nedotýkala. Tak jsem prchnul do HaDivadla v Prostějově. Hned jsem vycítil, že to je divadlo mého srdce. Jenže na okrese nás neměli rádi, protože jsme se jim repertoárem vymknuli z rukou. Chtěli nás zrušit. Naštěstí v té době vyšel nový zákon, že divadla nesmí být pod městem, ale státem.“
To vás asi zachránilo?
„Ano, protože nás přeřadili do Brna, ale tady zase nevěděli, do jakých prostorů s námi. Párkrát jsme se stěhovali. Už jsme ale bylipod Státním divadlem Brno. A začaly se taky dělat společné projekty s brněnským Provázkem nebo pražskou Ypsilonkou. A to, jsme hráli, vzbudilo obrovský ohlas, protože jsme mluvili o věcech, které se nám nelíbily, a to docela otevřeně.“
Takže jste měli určitě velké problémy.
„Ano, taky nás chtěli zakazovat, protože jsme podepisovali nejrůznější petice. Za Havla, Trůdu, Cibulku i Několik vět. Přišel ale konec roku 1989, byli jsme mezi divadelníky první, kteří vyhlásili stávku.“
Kde to bylo?
„Na shromáždění divadelníků v dnešním pražském Švandově divadle, kde se o tom 17. listopadu diskutovalo. Ten večer jsme měli ještě představení v divadle Na Chmelnici, kam jsme nakonec, abychom tam byli včas, museli běžet. A řekli jsme ostatním, že my stávkujeme a oni ať si dělají, co chtějí. Na Chmelnici přišel potom taky manžel od jedné naší herečky, který dostal na Národní třídě nakládačku.“
O koho šlo?
„Romana Ráčka. Vytáhli jsme ho na jeviště a potom se o všem debatovalo. O dva roky později jsme začali působit v brněnském Kabinetu múz. Režíroval jsem i představení v brněnském Mahenově divadle, Rakousku, Německu i Polsku. A hostoval jsem v Ypsilonce, v Divadle Na zábradlí nebo v Dejvickém divadle.“
A to jste býval členem KSČ.
„Říkali, že jsem režisér, že to tak musí být. Do stranického života jsem se zapojoval jenom v době, když bylo potřeba nějaký obranný manévr na ochranu divadla. Taky jsme s pravými komunisty sváděli velké půtky. Po peticích mě chtěli z divadla vyhodit, tak jsem jim poslal červenou legitku poštou.“
Měl jste být rovněž agent StB.
„Verbovali mě, vyslýchali. Zavezli mě třeba do tehdejšího lesíka za brněnskou nemocnici v Bohunicích. Měl jsem strach, že mě zmlátí. Pak jsem jednou potkal mladšího z těch dvou estébáků, který mně slíbil, že už mi dají pokoj. Agentem jsem ovšem nikdy nebyl. Potvrdili to Jolyon Naegele z Hlasu Ameriky a také badatel Radek Schovánek.“
Vraťme se k herectví. Přinesl vám největší úspěch film Dědictví?
„Ani ne, neřekl bych. Vybral si mě do filmu Bolek. Bylo to krásné natáčení, ale hrál jsem už předtím třeba ve filmech Něžný barbar, Zvířata ve městě, Vyžilý Boudník a později ve snímku Lotrando a Zubejda, který měl taky velký ohlas.“
Jak jste v Dědictví přišel k velkému nosu?
„To napadlo Bolka. Po filmu mě mnoho lidí zastavovalo a prý, kde mám nos?“
Máte nějakou příhodu z natáčení?
„Točila se scéna, kde Bolek stojí na dvorku u té malinké babičky. Kolem byly slepice, koza, dělalo to bordel. Režisérka Chytilová s tím nebyla spokojená, tak řekla stop!, ale Bolek hrál dál. Měla takový skřípavý hlas, že to vypadalo, že to vyšlo z nějaké slepice. Bylo to fajn natáčení,protože jsme se skoro všichni znali z brněnských divadel. A Chytilová na mě nekřičela, byla moc hodná. Přitom o sobě dávala často vědět, dokonce i kameramana vyhodila.“
Jaký máte dnes vztah s Bolkem?
„Potkáváme se bohužel už jen náhodně. Já víc píšu, on hodně hraje, točí a bydlí napůl pořád v Olšanech. Ale už přes padesát let jsme kamarádi. Občas si zavoláme.“
Žijete už desetiletí v Praze, jak vzpomínáte na Brno?
„Čím jsem starší, tak tím víc o Brnu píši. Takže jsem napsal knihu Strašidelné Brno, potom Strašidelnou Prahu, Strašidelnou Šumavu a teď jsem dopsal Strašidelné dětství, které je vymyšlené, jako ostatně všechno. Napsal jsem taky Brno, ty město mých snů. Takže ho mám v sobě hodně zakořeněné, žil jsem tam do mých čtyřiapadesáti let.“
Arnošt Goldflam na rozloučení s Jiřím Bartoškou: Znali jsme se 50 let! Blesk TV
Filmový festival ve Zlíně letos zahajoval animovaný loutkový film podle vaší předlohy Pohádky po babičce. Taky je to vymyšlené?
„Poté, co tata umřel, jsem likvidoval jeho pozůstalost. Ve sklepě měl v krabici od bot staré hadry. To mě inspirovalo k psaní pohádky o nepotřebných věcech. Načež jsem si uvědomil, že i lidi jsou kolikrát taky nepotřební, nebo se za nepotřebné považují. Takže nakonec se knížka jmenuje O nepotřebných věcech a lidech. A producent Martin Vandas se toho chopil a natočil podle toho film.“
Kdy bude mít premiéru v kině?
„Naplánovaná je na 6. listopadu. Film se představil i v Karlových Varech. Promítal se také na na festivalu v Berlíně. Přišlo na něj asi tisíc lidí. Po představení se přihlásila holčička, zda se dá moje loutka, tedy malý Arnošt, někde koupit. Jak zjistila, že nedá, byla z toho tak smutná, že jsem sešel z pódia a donesl jí loutku aspoň ukázat. V tu ránu se kolem mě nahrnulo asi čtyři sta dětí a všichni si na mě a loutku chtěli sáhnout.“
A bude tedy někdy prodejná?
„To se uvidí…“
O rodičích
Arnoštova maminka Soňa s babičkou a tetou přežily konec války schovány před Němci ve Lvově u polské rodiny ve výklenku za skříní. „Mého tatu Ottu a jeho bratry odvezli pro změnu z Brna do nacistického koncentráku v Nisku. Jenže se tam všichni nevešli. Takže Němci část lidí zahnali střelbou do Sovětského svazu. Tata byl mezi nimi a nakonec se dostal do Svobodovy armády. Mezitím se ve Lvově seznámil s maminkou, jež tehdy pracovala ještě v kuchyni. Zamilovali se do sebe a slíbili si, že se potkají, pokud přežijí válku. A i když byl tata dvakrát zraněný, tak válku přežili a mamince po ní napsal, aby za ním přijela do Brna. Jenže Sověti jí to nechtěli dovolit. Oba však trvali na tom, že se před válkou vzali, jen se jejich dokumenty někde ztratily. Takže ji sem pustili.“
Když byl Arnoštův tatínek mladý, měl problémy se seznámit s ženami, protože zadrhával. Chodil tak do brněnského Zamilovaného hájku, kde si dával do pusy kamínky, aby to odboural. „A po smrti mé maminky, která zemřela ve 48 letech na rakovinu, se ještě několikrát oženil. Pokaždé se s ženami seznámil v lázních. Vždycky ale s nimi vydržel jen sedm let. Naposledy se rozváděl v 93 letech. Následně mně nakázal, abych mu dal seznamovací inzerát. Ptal jsem se, co tam mám napsat. On na to, aby v něm zaznělo, že je starší pán, dobře situovaný… Na to jsem mu odpověděl: Tato, nezlob se, ale ty nejsi starší pán, ale starej pán… Na inzerát se přihlásila řada kandidátek. A pak si z nich pečlivě vybíral. Po setkání s dotyčnými mi doma hlásil výsledek. Třeba o jedné kandidátce řekl, že je moc suchá, měl rád baculatější ženy. Manželku jsme mu už nesehnali, nahradila ji hodná pečovatelka. Dožil se 97 let.“
Zátopek, panictví i děti
Potkal se se Zátopkem! Stalo se v druhé třídě na základní škole. „Byl jsem tlustý a běželi jsme zrovna kolem vodní nádrže v parčíku, když se na nás přijel podívat. Nakonec jsem napůl doběhl, napůl došel, jak jsem funěl. Ale i takový velký běžec Zátopek mě v cíli pohladil po hlavě v místech, kde jsem měl ještě nějaké vlasy.“
Arnošt napsal divadelní hru Písek, kde prozradil, jak to bylo s jeho ztrátou panictví. „Bylo mi dvacet a půl. Už jsem z toho byl nervózní. Dělal jsem tehdy v brněnském Cheposu. Jednou mi kolega řekl: Dřív to bylo tak, že otcové brali syny do nevěstince. Jenže v roce 1966 žádné nebyly. Jednu ženu ale z takového zařízení znal. A dal mě s ní dohromady. Když jsem k ní přišel, řekla mi, že se mohu umýt. Šel jsem tedy k připravenému lavoru. Jako člověk nezkušený jsem nabral vodu a ošplíchl si obličej. Pak to proběhlo, ale nebyla to žádná sláva. Potom mi opět řekla, že se mohu znovu umýt. Opět jsem to nepochopil a ošplíchl si obličej podruhé. Stálo mě to 70 korun.“
Arnošt Goldflam se narodil 22. září 1946 v Brně do židovské rodiny. V roce 1979 se poprvé oženil, z manželství s Jarmilou se jim narodila dcera Sylvie. V roce 2000 se oženil podruhé. S Petrou mají syna Otto Antonína a dceru Mimi Irenu. Arnošt je autorem 85 divadelních her, 10 knih pro děti, stejného počtu pro dospělé a mnoha dalších textů.
A jak kdysi »soutěžili« s Bolkem v počtu dětí? „Jednou jsme s mojí paní přijeli za Bolkem Polívkou na farmu v době, kdy začal chodit s Marcelkou. Ta si vzala do náruče našeho malého Otíka a nechtěla ho pustit. Bolek si mně potom stěžoval, že by chtěla děcko. Odpověděl jsem mu, že tomu nemůže odolat, jinak by ho opustila. Po nějaké době se jim narodil skutečně kluk. A pak další kluk. Nám se následně, když jsem měl 60 let, narodila dcera. Bolek mně potom napsal, že čekají taky dcerušku. Na to jsem mu odepsal, že odstupuji ze závodu. Rád bych se dožil aspoň 85 let, abych viděl, že všechny moje děti jsou už samostatné.“
