Přijala jste roli ve filmu o legendárním krasobruslaři Ondreji Nepelovi hned, jak jste dostala scénář?
„My o tom mluvili ještě před scénářem! Producent Jakub Červenka, se kterým jsem dělala pohádku Jana Budaře Princ Mamánek, mi říkal, že připravuje film o Ondreji Nepelovi a já byla zvědavá, protože Ondrík je téma mého mládí. Jsem devětapadesátý ročník, takže jsem ho sledovala. Celá rodina jsme vždy seděli u televize, když dávali krasobruslení. Znala jsem jeho příběh, z novin jsem znala jeho trenérku paní Hildu Múdrou, takže mi bylo velkou ctí, když mi její roli nabídli. Taková role se neodmítá, a už vůbec ne v mém věku, kdy člověk ví, že těch rolí je jako šafránu.“
Dokonce o ní hovoříte jako o životní roli.
„Ano, protože je to trenérka, kterou zná celý svět. A je to o to vzácnější, že od její rodiny, syna Pavla Múdrého a jeho sestry, máme požehnání. Dokonce nám zapůjčili maminčiny kostýmy a šperky. Osobně jsem neměla šanci se s ní seznámit, zemřela v roce 2021, ale zašla jsem na její hrob ve Slavičím údolí, představila jsem se jí a slíbila jí, že ji zahraji nejlépe, jak to jen dokážu.“
Ten film se odehrává na ploše nejintenzivnějších čtyřiadvaceti hodin Nepelova života.
„Ano, je to před mistrovstvím světa v Bratislavě, které kdyby nevyhrál, tak by riskoval, že se nedostane ven z Československa. Byl na něj vyvíjen obrovský tlak. Byl unavený, bojoval se svým talentem i sexuální orientací, kterou musel potlačovat, a Hilda, tvrdá, ale mateřská, ho jako jediná chápala.“
Vy jste prý jako dítě také chtěla být krasobruslařkou?
„Ano, ale jsem z rodiny, kde sport nebyl moc protěžovaný. Táta byl voják z povolání a maminka pracovala v gastronomii. Mně se ale v té televizi líbilo, jak v tom krasobruslení měli krásné šaty s flitry a tancovali u toho. Ale tenhle sen se mi nesplnil, protože když mi bylo deset jedenáct let, přestěhovali jsme se do Bratislavy, a tam jsem se vrhla do dramatického kroužku. Vlastně od třinácti let už jsem hrála.“
Jedním z prvních vašich filmů byla Smrt stopařek, kde jste se už potkala s Dagmar Patrasovou.
„Ano, vybrali nás shodou okolností jako jednu blondýnku a jednu černovlásku. Ale ten film byl silná káva. Byl podle skutečné události a Marek Perepeczko byl vybraný na roli sexuálního násilníka naprosto skvěle. Scéna, kdy nás znásilní a zahrabe na smetišti, byla velmi náročná. Natáčeli jsme na skutečné skládce, kde nám vyhrabali jámu, do ní dali igelit, a my si do toho musely lehnout. Ještě týden jsem se pořád koupala, protože jsem měla pocit nečistoty a zápachu.“
Nahoty ve scénáři jste se nebála?
„Ne, neměla jsem s nahotou problém a neměla bych ho ani dnes. Každý máme nějaké tělo, malá prsa, velká prsa, malý zadek, velký zadek. Navíc tehdy jsem byla velmi mladá, nebylo co řešit. Hrála jsem odhalená několikrát a nepovažuji to za prohřešek. Jen to musí být na místě a nesmí to být samoúčelné.“
A pak přišla Arabela!
„Ano, ale tu roli jsem dostala až na druhém konkurzu. Původně to měla být Libuška Šafránková, ale onemocněla, a nemohli na ni čekat, až se uzdraví, tak byl Václav Vorlíček přinucen hledat novou princeznu. Já byla ve správnou dobu na správném místě a vybral si mě. Když jsem četla scénář, nestačila jsem se divit, myslela jsem, že je to nějaké sci-fi.“
Nakonec vás ale Libuška Šafránková alespoň namluvila.
„Tehdy se vše natáčelo beze zvuku a dělaly se postsynchrony, tady za mě mluvila Libuška a v jiném filmu Naďa Konvalinková. Potom jsem to Libušce vrátila, když dělala nějakou pohádku na Slovensku, tak jsem propůjčila hlas zase já jí.“
Setkaly jste se někdy osobně?
„Bohužel jsme se neznaly. Hrály jsme obě v jednom filmu, byl to takový triptych, ale každá jsme byla v jiném segmentu. S Pepíkem Abrhámem jsem hrála, ale s ní jsem se nesetkala.“
Napsalo se toho mnoho, ale jaká je vaše verze toho, že jste nehrála v pokračování Arabely?
„Říkalo se, že to ztroskotalo na financích, protože já už tehdy měla v Německu agentku, a to bylo v českých poměrech neslýchané. Ale myslím, že ty finance nejsou tak úplně pravda. Já Arabelu chtěla hrát a chtěl to i pan Vorlíček. Myslím, že tehdy prostě bylo pohodlnější pro české producenty mít herečku, která žije v Praze. To rozhodnutí jsem oplakala do polštáře. Václav Vorlíček mi napsal dopis, který dodnes mám, ručně psaný, ve kterém se mi omlouval. Bylo třeba se s tím smířit. A nakonec mi i hodně lidí řeklo, že je dobře, že jsem v tom nehrála.“
Kdyby někdo přišel s myšlenkou na Arabelu 3, kývla byste?
„Víte, že možná ano? Musela bych si myslet na moji seriálovou mámu Janu Brejchovou, královnu – to by mi seklo! Anebo bych si ráda zahrála čarodějnici.“
Arabela Jana Nagyová o legendárním seriálu, životním filmu a kamarádce Patrasové Petr Macek
V roce 1993 jste natočila tehdy poslední film a na téměř třicet let s hraním skončila. Byl návrat před kameru snadný?
„Nebylo to jednoduché. Nepočítala jsem s tím, ale přišlo to v období, kdy mi zemřela na covid maminka a já byla v hluboké psychické krizi. A vesmír jakoby mi chtěl tu ztrátu vynahradit tím, že se vrátím do světa, ze kterého jsem přišla. Jan Budař mě pro film Princ Mamánek musel oslovit přes moji dceru, kterou našel na instagramu, protože na mě nebyl žádný kontakt. Původně jsem si myslela, že je to nějaký fake...“
Po dobu té pauzy vám hraní nechybělo?
„Chyběla mi práce i kolegové, to víte, že ano. Ale je to, jako když máte krásné šaty, ony se odřou a musíte se jich zbavit. A i když jsou roztrhané, držíte je ve skříni, někdy je musíte pustit. Takže i já už myšlenku na hraní opustila, říkala jsem si, kdo by o mě měl zájem? Už jsem nevěřila na zázraky, ale zázraky se dějí.“
Je na vás vidět, že jste šťastná, což je v kontrastu s tím, co teď prožívá vaše letitá kamarádka Dagmar Patrasová, která přišla o to nejcennější – dceru Aničku. Jste s ní v kontaktu?
„Ano, jsem. Shodou okolností jsem jí ještě předtím, než jsem se dozvěděla, že je Anička nemocná, nabídla, abychom se potkaly, když jsem v Česku natáčela seriály Studna a Hořký svět. Ale zřejmě na tom nebyla psychicky tak dobře. Potom jsme se měly setkat na natáčení pořadu Aleše Cibulky, ještě den předtím jsme si psaly, jak se těší, a nedorazila. Hodně mne to vykolejilo. Pak se stala ta věc s Aničkou. Napsala jsem jí a ona po pár dnech odpověděla. Nabídla jsem jí, že kdykoliv bude potřebovat pomoc, budu při ní stát. Ráda bych, aby přijela za mnou do Švýcarska, kde žiju, na nějakou delší dovolenou, aby se mohla odreagovat. Chci doufat, že se z pobytu v té léčebně vrátila ve vyrovnanějším stavu a že se vrátí do svého života. Moc bych jí to přála. A protože od prosince budu částečně žít v Praze, na což se moc těším, snad konečně svolí k setkání a budu ji moci obejmout.“
Budete žít v Praze? Kvůli práci?
„Chtěla jsem, když sem teď zase jezdím a točím, abych nežila po hotelích. Abych měla svoje místo, kde nebudu muset stále vybalovat. Původně jsme chtěli s manželem koupit byt, to zatím neklaplo, tak jsme si zatím jeden krásný pronajali. Budu si užívat umění, operu, filharmonii a Prahu.“
Jak vznikal rozhovor
Plná energie a dobré nálady i emocí. Ráda se směje, když ale dojde na vážné téma, zvážní a oči jí zvlhnou. Během hovoru se to stalo několikrát – třeba při povídání o Ondreji Nepelovi, třicetileté herecké pauze či Dagmar Patrasové.
