Írán má pověst státu-vyvrhele pro podněcování násilí na Blízkém východě a vyzbrojování milic a teroristů. Vykonává to specifický mocenský orgán: Islámské revoluční gardy jsou jednou z nejmocnějších a nejobávanějších organizací v Íránu, hrají ústřední roli v prosazování moci, vnitřní bezpečnosti, ale i ekonomice země, rozebírá analýza think-tanku Council on Foreign Relations (CFR).
Útok na americké síly: Co jsou íránské revoluční gardy a jakou hrají roli v konfliktech Blízkého východu?
1.Protiváha armády
Po revoluci v roce 1979 vytvořili íránští duchovní vůdci gardy mimo tradiční ozbrojené síly země, kterým nedůvěřovali - i jako protiváhu k nim. Dnes se zodpovídají přímo nejvyššímu duchovnímu vůdci Alímu Chameneímu a jejich velikost a pravomoci se nesmírně rozšířily. Mezi jejich mnoha vojenskými úkoly je provozování impozantního arzenálu balistických raket Íránu i velení silám Quds, expedičním jednotkám, které spolupracují s různými regionálními spojenci Íránu jako Hamás a Hizballáh. Proto se vůdčí představitelé revolučních gard stali terči izraelských útoků. Zemřel při nich i samotný vrchní velitel, generálmajor Hosejn Salámí
2.Proč gardy vznikly?
Islámské revoluční gardy byly založeny bezprostředně po pádu monarchie a šáha Mohammada Rezá Pahlavího v roce 1979, kdy o směřování revoluční republiky soupeřili levicoví, nacionalističtí a islamističtí politici. Zatímco prozatímní premiér ovládal vládu a státní instituce včetně armády, mnoho duchovních a stoupenců ájatolláha Rúholláha Chomejního organizovalo protiváhu k těmto institucím. Gardy vznikly mimo rámec zákona a soudnictví, podřízeny jsou nejvyššímu duchovnímu vůdci; jejich velicí struktura obchází voleného prezidenta.
Garda byla koncipována jako „lidová armáda“, která pomáhala konsolidovat revoluci, když Chomejní zavedl teokratický stát. Měla být ochranou před rizikem dalšího převratu.
3.Jak jsou revoluční gardy organizovány?
Íránsko-irácká válka (1980–88) proměnila gardy ve víceméně konvenční bojovou sílu s velitelskou strukturou podobnou západním armádám. Nyní jsou vysoce institucionalizované, ovšem zůstávají paralelní k regulérní armádě. Podle Mezinárodního institutu pro strategická studia (IISS) mají přes 190 000 vojáků, přibližně polovinu tvoří branci.
- Pozemní síly rozmístěné ve všech 31 provinciích Íránu a v metropoli - více než 150 000 vojáků;
- Paramilitární síly Basídž, která tvrdí, že mohou mobilizovat asi šest set tisíc dobrovolníků;
- Námořní síly, oddělené od námořnictva regulérní armády, které mají asi dvacet tisíc námořníků a jsou pověřeny hlídkováním íránských námořních hranic, včetně Hormuzského průlivu, kterým prochází asi třetina veškeré světové mořské přepravy ropy;
- Letectvo s patnácti tisíci příslušníky, které řídí i íránský program balistických raket;
- Kybernetické velitelství, které podle IISS spolupracuje s firmami přidruženými k revolučním gardám na vojenské a obchodní špionáži i na šíření propagandy (jeho přesný vztah k hackerům přidruženým ke státu není jasný).
4.Jaká je role gard v zahraniční politice?
Revoluční gardy v 80. letech začaly podporovat nestátní ozbrojené skupiny v regionu. Jednotka Quds se stala de facto zahraniční pobočkou gard a navázala vztahy s ozbrojenými skupinami z Afghánistánu, Iráku, Libanonu, palestinských území, Jemenu a dalších zemí, kterým poskytovala výcvik, zbraně, peníze a vojenské poradenství s cílem prosazovat vliv Íránu v zahraničí. Některé z těchto skupin často operují nezávisle na Íránu, ale Teherán je považuje za součást protizápadní „osy odporu“ pod svou kontrolou. Odborníci soudí, že se Írán v posledních letech pokouší posílit spolupráci v rámci této aliance.
Podporou těchto skupin se Teherán snaží exportovat svou revoluci i odradit agresivitu západních zemí a Izraele. Zapojení gard v Iráku po invazi USA v roce 2003 se stalo zvláštním zdrojem sporů mezi Teheránem a Washingtonem. V roce 2007 obvinil americký prezident George W. Bush jednotku Quds z toho, že poskytovala šíitským muslimským militantům bomby k zabíjení amerických vojáků, ačkoli odborníci uvnitř i vně americké vlády zpochybňovali, zda takové rozkazy pocházely přímo z Teheránu. Administrativa Donalda Trumpa obvinila revoluční gardy ze zabití 608 amerických vojáků v Iráku v letech 2003 až 2011.
Po regionálních povstáních v roce 2011, známých jako arabské jaro, byla jednotka Quds nasazena v Sýrii. Írán zpočátku tvrdil, že agenti provádějí omezenou misi na obranu šíitských svatyní, ale později přiznal, že jednotka pomáhá syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi potlačovat nepokoje většinové sunnitské populace. Když se nespokojenost proměnila v občanskou válku, jednotka Quds sloužila nejen jako vojenský poradce, ale také na frontových liniích, kde bojovala po boku syrských vládních sil, militantů libanonského Hizballáhu a afghánských uprchlíků sloužících v milicích Húsíjům, aby povstaleckému hnutí pomohly proti spojeným silám jemenské vlády a íránského rivala Saúdské Arábie.
Íránští představitelé rozšířili přítomnost jednotek Quds v Iráku i Sýrii v reakci na vzestup teroristické skupiny zvané Islámský stát. Varovali, že pokud nebude sunnitská militantní organizace poražena, zamíří do Teheránu. V Iráku brzy lidové mobilizace desítek tisíc šíitských milicionářů zastínily národní armádu. Mnohé z těchto milicí přísahaly věrnost nejvyššímu íránskému vůdci a vedli je velitelé, kteří v předchozím desetiletí spolupracovali s jednotkami Quds proti americké okupaci. Teď mobilizace poskytla pozemní síly, které porazily Islámský stát; Spojené státy poskytly leteckou podporu, čímž se gardy a americké síly staly tichými partnery.
Tato aliance se ukázala jako krátkodobá – s neutralizací Islámského státu se obnovily nepřátelské vztahy mezi USA a Íránem. V lednu 2020 zabil útok amerického dronu Muhandise a hlavně mocného velitele jednotek Quds Kásima Sulejmáního, který rozvíjel četná partnerství Íránu s regionálními ozbrojenými skupinami. Washington se snažil potlačit vliv gard v Iráku, který se stal závislým na Íránu v bezpečnosti, energetice i obchodu. Írán a jeho spojenci přísahali pomstu a skupiny podporované Teheránem zintenzivnily útoky na koaliční síly USA v Iráku a Sýrii, přičemž jeden raketový útok v roce 2021 zranil desítky osob.
Vztahy mezi revolučními gardami a jejich regionální sítí jsou stále zřetelnější od října 2023, kdy Hamás spáchal nejkrvavější útok na Izrael v jeho historii. Tento útok okamžitě vyvolal otázky o tom, zda byl Írán zapojen; zůstávají dosud nezodpovězeny. Nejvyšší vůdce Chameneí veřejně prohlásil, že Írán neměl na útoku ze 7. října žádný podíl, ale někteří odborníci tvrdí, že Teherán pravděpodobně věděl o chystané ofenzivě a že ji pomohl usnadnit díky své desetileté podpoře palestinských bojovníků.
V následujícím konfliktu mezi Izraelem a Hamásem poskytly gardy zbraně a další pomoc svým partnerům v Iráku, Libanonu, Sýrii a Jemenu, aby mohli v solidaritě s Hamasem útočit na izraelské cíle. A v dubnu 2024 gardy na Izrael vystřelily stovky dronů a raket, což bylo prvním přímým útokem Teheránu na izraelské území. Nikdo nebyl zabit, protože Izrael a jeho spojenci zachytili většinu střel, útok přesto podnítil globální obavy z eskalace konfliktu na Blízkém východě. Íránští vůdci uvedli, že útok byl odvetou za údajné izraelské bombardování íránské ambasády v Sýrii, kde bylo počátkem toho měsíce zabito sedm velitelů gard.
V říjnu revoluční gardy zahájily další vlnu raketových útoků na Izrael v odvetě za červencové zabití předáka Hamásu Ismaíla Haníji v Teheránu a vůdce Hizballáhu Hasana Nasralláha v Bejrútu v září. Izrael a jeho spojenci opět íránské útoky do značné míry neutralizovali. Odvetný izraelský útok na Írán koncem října zasáhl protivzdušnou obranu země a zařízení na výrobu raket.
5.Jakou úlohu mají gardy na domácí scéně?
Islámské revoluční gardy se rovněž staly ústředním hráčem v íránské domácí politice, možná nejdůležitější organizací v zemi. Nejvyšší vůdce Ali Chameneí, který gardy vedl během íránsko-irácké války, jmenoval jejich bývalé velitele do nejvyšších politických funkcí. V parlamentu mají bývalí lídři gard tendenci prosazovat tvrdou zahraniční politiku a podporovat rozvoj jaderného programu.
V některých ohledech se revoluční gardy jeví mocnější než prezident, který nemá pod kontrolou žádné ozbrojené síly a má relativně málo vlastních pravomocí. Ačkoli má vliv na domácí politiku – například kontroluje státní rozpočet –, do zahraniční politiky může mluvit jen omezeně.
Hlavní slovo má v zemi ájatolláh Chameneí, s nímž mají gardy vzájemně výhodný vztah. „Od roku 1989, kdy se Chameneí stal nejvyšším vůdcem, se vystřídalo pět íránských prezidentů (Alí Akbar Hášemí Rafsandžání, Mohammad Chátamí, Mahmúd Ahmadínedžád, Hasan Rúhání, Ebráhím Raísí), ale žádný z nich nepřinesl významnou nebo trvalou změnu v íránské mocenské struktuře," napsal v červenci 2024 Karím Sadžádpúr (Karim Sadjadpour), odborník na Írán z Carnegie Endowment for International Peace, po smrti Raísího při pádu vrtulníku a po nástupu Masúda Pezeškjána. „Chameneí a revoluční gardy, kterým velí, za několik desetiletí zesílili a dominují politickým institucím země, stejně jako soudnictví, médiím a bezpečnostnímu aparátu. Sociální represe a vrozená korupce ve vládě, špatné hospodaření a neschopnost zůstaly neměnné, bez ohledu na to, kdo je prezidentem,“ napsal v komentáři pro Washington Post.
V roce 2007 byla mobilizace Basídž podřízena přímému velení Islámských revolučních gard, což někteří analytici přisuzovali obnovenému zaměření na vnímané vnitřní hrozby pro režim. V červnu 2009 údajně gardy pomohly zmanipulovat prezidentské volby ve prospěch Ahmadínedžáda. Během následných masových demonstrací, které tvrdily, že došlo k podvodu, lidskoprávní skupiny zdokumentovaly útoky Basídže na demonstranty. Tisíce lidí byly zadrženy a mnoho reformních politiků a aktivistů bylo uvězněno.
Prezidentské volby v roce 2013 byly rovněž poznamenány zásahy gard. Ačkoli Hasan Rúhání nakonec zvítězil nad zastánci tvrdé linie, které podporovala řada členů gardy, zprávy naznačovaly, že gardy před volbami vytvořily atmosféru zastrašování a vyvíjely tlak na Radu strážců, která prověřuje ideologickou vhodnost kandidátů, aby vyřadila ty pro gardisty nepřijatelné. V parlamentních volbách v roce 2020 a při zvolení Ebráhíma Raísího v roce 2021 zaznamenaly revoluční gardy posílení své politické podpory.
Odborníci však tvrdí, že silný vliv gard v politice a jejich pokračující ochota ubližovat Íráncům je činí nepopulárními mezi veřejností. Organizace také uškodila své reputaci, když v lednu 2020 omylem sestřelila osobní letadlo letící nad íránským vzdušným prostorem, přičemž zahynulo všech 176 lidí na palubě. Většina z nich byli Íránci. Kromě toho byly Basídž a revoluční gardy viněny z bití, střílení, sexuálního napadání a mučení Íránců, kteří se účastnili protivládního protestního hnutí „Ženy, život, svoboda“ na konci roku 2022.
Nečekané zvolení Masúda Pezeškjána prezidentem v srpnu 2024 po Raísího smrti při havárii vrtulníku zdánlivě nabídlo íránským reformistům jiskřičku naděje. Mnoho odborníků na Blízký východ však vidí, že gardy získávají vliv díky konfliktu s Izraelem; experti také soudí, že budou mít velký vliv na nástupnictví, až zemře duchovní vůdce Chameneí.
6.Ekonomické aktivity gard
K Islámským revolučním gardám patří i ekonomické impérium: Podle zprávy Centra pro strategická a mezinárodní studia z roku 2020 „se staly nejmocnějším kontrolorem všech důležitých ekonomických sektorů v Íránu“. Poprvé se staly ekonomickým hráčem, když byly pověřeny obnovou infrastruktury zničené íránsko-iráckou válkou, a od té doby expandovaly do mnoha dalších odvětví, včetně bankovnictví, lodní dopravy či výroby i dovozu spotřebního zboží. Politický vliv zajišťuje společnostem napojeným na gardy státní zakázky na služby pro ropný sektor a rozvoj infrastruktury, a to bez výběrových řízení.
Vedle obohacování jejich lídrů tyto ekonomické aktivity financují aktivity gard jako nákup zbraní, tajné operace v zahraničí a íránský jaderný program. Podporují také veterány a rodiny zabitých členů. Veřejné projekty rozvoje venkovských oblastí Íránu budují dobrou pověst, která gardám chybí ve městech, a poskytují práci dobrovolníkům Basídž. Když v dubnu 2019 povodně zpustošily venkovské oblasti v západním Íránu, dobrovolní gardisté se ujali vedoucí role při záchranných pracích. V Sýrii stojí revoluční gardy v čele íránských projektů obnovy.
Gardy se také podílí na černých trzích. Někteří analytici tvrdí, že vlna amerických sankcí gardám prospěla na úkor íránské veřejnosti a širší ekonomiky; jelikož íránské podniky byly odříznuty od legálních financí a obchodu, gardy získaly větší příležitosti na černém trhu. S opětovným zavedením ropných sankcí USA, které byly zrušeny v rámci íránské jaderné dohody z roku 2015, gardy pašovaly ropu, převážně do Číny, a vydělaly miliony dolarů pro jednotky Quds a Hizballáh, uzavírá CFR.
- Související
Témata:
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.