V mnoha očích jste byl outsiderem, přesto se nakonec radujete z vítězství. Jaký je to pocit, být letošním Survivorem?
Co? Řekni to znovu.
To vy řekněte, jak se cítíte!
Jako šampion.
Už jste své vítězství vstřebal a naplno si ho uvědomil?
Jo. Jakože jo, já se nad tím… Mně to přijde jako prázdná věc.
Jak to myslíte?
Když jsem to vyhrál, přišlo mi to takové, že oukej, v pořádku. Protože ty tři měsíce byly tak obohacující! Celá ta cesta. Bylo na ní totiž tolik trofejí, tolik mini vítězství, kterými jsem si prošel, že ten titul se mi pak proti tomu zdál už maličký.
Jak jste se cítil ve finále, které jsme na obrazovce viděli tento týden?
Cítil jsem absolutní vztlak z toho, že mi to nepřeje ani jeden člověk.
Tak to ale přece nemohlo být! Protože o vítězi rozhoduje porota složená z vyřazených soutěžících, a vám to přála nadpoloviční většina z nich.
Jako jo, ale každý tam prostě šel s tím, že… Hodně rychle jsem zjistil, že těch dva a půl míče je pro ty lidi dostatečně velký impuls, kvůli kterému do toho chtějí jít. A chtěli by tam vidět vždycky sebe. A když tam nakonec jsou tři lidi, mezi kterými si musí vybrat, tak oukej, upřednostní jednoho z té trojky.
Čím si myslíte, že jste si je nakonec získal? Vzpomenete si na nějaký zásadní okamžik ve hře, který vám k vítězství pomohl?
Můj úsměv. Definitivně můj úsměv. Taky to, že mám ďolíčky.
Spíš by mě zajímal nějaký ten herní okamžik, který byl pro vás jakýmkoliv způsobem zásadní, na který jste pyšný, a o kterém si myslíte, že se vám povedl.
Jsem pyšný na to, jakou nenávist...
Celý rozhovor si přečtěte v pátečním tištěném Blesk magazínu.
