Co byl důvod, kvůli kterému málem nespatřila světlo světa tolik emotivní scéna? „Scénu, kdy si anděl smrti odvádí doktora Skalku tou nekonečnou chodbou, mám spojenou s takovou zvláštní profesní atmosférou,“ vzpomíná režisér. Mnoho lidí ho tehdy přesvědčovalo, že ji musí zkrátit, že je šíleně dlouhá a nikdo prý nemůže vydržet, jak tam jenom tak jdou.
Ale Adamec si prosadil svou a řekl: „Není dlouhá. Tam bude hudba, zvuky, to je loučení. To je prostě, jako byste řekli v krematoriu, že je to dlouhý. Není to dlouhé, to je správné. Jsem rád, že jsem tenkrát vydržel a že jsem nikoho neuposlechl a nechal jsem tu scénu v této délce.“
Dalším důvodem, proč scéna vznikla a vypadá tak, jak ji známe, je fakt, že tehdejší režim do role Richarda Skalky neschválil Radoslava Brzobohatého (†79), který ho měl původně hrát. Režisér Adamec tak musel hledat náhradu, kterou našel v Jiřím Bartoškovi. Ten se v roli ještě před smrtí loučí se všemi svými láskami pod vymyšlenými záminkami. Poslední, koho vidíme po jeho boku, je právě Jana Švandová (77). Poté si ho už ona odvádí nemocniční chodbou.
Gentlemanské chování Skalku neopouští ani v této těžké chvíli a nabízí své průvodkyni rámě. Ve skutečnosti se však opírá spíš on o ni. Záběr je natočen v protisvětle, v němž oba mizí, což evokuje zážitky lidí z klinické smrti, kdy viděli světlo na konci tunelu, ze kterého už není návratu. Jana Švandová se stává takovou smrtkou, nebo půvabnou převaděčkou na onen svět.
Ostatně právě jí Bartoška vděčil za to, že ho přivedla k herectví.
Spolužáci
„S Jirkou jsme oba Pardubičáci a byli jsme spolužáci na gymplu,“ řekla herečka o Bartoškovi pro iDnes v roce 2020 a vysvětlila: „Šel na vojnu do Brna a byl to pěkný mužský. Takových fešáků moc nebylo, a tak nás s Eliškou Balzerovou (75) napadlo, co kdybychom ho přihlásily na JAMU. Jirka se tedy naučil nějaké monology a na školu ho vzali.“
Tam, kromě Švandové, pro kterou vymyslel přezdívku Babeta, byl jedním z jeho spolužáků i Karel Heřmánek (†76) nebo Pavel Zedníček (75), který se také objevuje ve slavné scéně, kde doprovází doktora Skalku a předává ho »andělovi smrti«. Při loučení je v jeho pohledu vidět hluboký smutek…
Zedníček je také ústřední postavou finální pohřební scény desátého dílu Sanitky. V ní mají v plánu rozloučit se s Richardem Skalkou houkáním sanitek. „Já teda nevím, ale nebude z toho nějaký malér?“ ptá se Zedníček coby nejrychlejší řidič sanitky a Petr Nárožný (87) jako garážmistr Pudil mu odpoví: „Jen klid, víš, že jsem mu to slíbil.“ Poté oba nastoupí do aut seřazených v jedné linii před krematoriem a spustí houkačky.
Podobně jako u Štrosmajera v Nemocnici na kraji města, miliony lidí oplakávaly úmrtí Richarda Skalky, ale Jiří Bartoška to bral s nadhledem. „Když se provalilo, že moje postava zemře, zavolala mi moje maminka s obavou, zda opravdu nemám zdravotní problémy,“ prozradil herec, když ještě žil. Bartoška se začal smát a maminka tehdy řekla: „Bože, jak se ten chlapec rouhá. Všichni kvůli němu pláčou a on se tomu ještě směje.“ Přibližně o třicet roků později Jiřímu Bartoškovi skutečně diagnostikovali rakovinu, a to lymfatických uzlin.
Bartoška na seriál s láskou vzpomínal. „V rámci příprav jsme tehdy museli povinně chodit na stáže a jezdit po Praze se skutečnými záchranáři,“ prozradil pro web iGlanc.cz a dodal: „Znaly mě zdravotní sestry ve všech nemocnicích, na všech příjmech a dělaly si ze mě legraci. Posílaly mě třeba na nádraží, že tam na mě čeká pacient s přejetýma nohama.“
Asi rok po natáčení Sanitky mu praskly vředy. „Hodně jsem krvácel a do nemocnice mě vezli v bezvědomí,“ vzpomínal a pokračoval: „Pak jsem se od lékaře, který mě v autě udržoval při životě, dozvěděl, že ty kluky ze záchranky ještě nikdy neviděl jet tak rychle jako se mnou.“ Tehdy si ještě po vzoru titulní písně mohl broukat: Můj čas je pouhopouhé prozatím.
