Jiřinko, s jakými pocity takovou číslovku slavíte?
„Já už nic neslavím! O to se starají jiní, kteří mi vždycky něco uspořádají.... Nic by se nestalo, kdyby žádná oslava nebyla. Pro mě už je svátek, když jedu na chalupu a je tam hezky.“
A na příští rok, kdy budete mít půlkulatiny, chystá se něco k nim? Třeba ten dokument, o kterém se chvíli mluvilo?
„Nejsem tomu moc nakloněna. Mám takový pocit, že se o mně ví už všechno, i to, co nevím já. Říkám si, aby to nebylo zbytečný... Ale kdyby našli něco nového a nosného, tak to klidně udělám.“
Neděláme spolu první rozhovor a vždycky mi říkáte, ať se ptám na něco, na co jste ještě neodpovídala. Ale ono je to po tolika letech kariéry hodně těžké! Ale také říkáte, že ve svém věku už si můžete dovolit říct prakticky cokoliv.
„To jsem jednou vypustila z pusy, ale přece jen musím říct, a říkám to nerada, že beru zpátečku. Nedá se říct všechno. Lidé na to pak reagují, i na to, čemu nerozumějí, a většinou ve zlém. Takže už to nedělám.“
Jiřina Bohdalová slaví 94. narozeniny: Co prozradila o životních láskách? Petr Macek
Máte pocit, že upřímnost se nevyplácí?
„Někdy po ní následuje zloba. Víte, ona se nepříjemná věc dá říct stravitelným způsobem, a tuhle schopnost ztrácíme. Hledáme, čím bychom ranili, a to není dobře. Třeba se to změní, lidem to začne vadit. Pravda je důležitá, ale důležité je i to, jaký bude mít dopad na druhého.“
Co je mottem vašeho života?
„Nebýt litovaná. To je u mě nejpodstatnější.“
Když jste měla na začátku roku zdravotní problémy, říkala jste, že se k vám vaše dcera Simona Stašová přestěhuje, aby se o vás starala. Trvá to?
„Nejsme spolu ve stejné domácnosti. To je jediná možnost, jak se snést! (smích) My se navštěvujeme, a když to začne drhnout, v nejhorším jí řeknu – víš co, jdi domů... Člověk musí být soběstačný, což já naštěstí jsem. Klepu na dřevo – jsem truhlářova dcera. Jsme spolu, když chceme, což je nádhera. Ale všechno má svá pravidla a ta se musejí dodržovat.“
Bojíte se stáří?
„Ne. Díky Simoně a jedné dávné příhodě. Když už byl můj tatínek velmi starý a Simona v teenagerovském věku, naskytl se mi na naší tehdejší chatičce takový obraz. Tatínek měl parkinsona, třásl se a prostě se mu stala nepříjemnost – neudržel. A já vešla dovnitř a našla je se Simonou, jak tatínka myje v takovém velkém umyvadle úplně nahého, všude ho myje a konejší ho. A mně to dalo takovou jistotu a klid do stáří. Přála bych to každému.“
Proč jste se vlastně rozvedli s jejím tatínkem, vaším prvním manželem?
„My byli každej jinej. Mně se líbil a vždycky jsem chtěla partnera o něco chytřejšího, než jsem byla já. Abych k němu mohla vzhlížet. Nějak jsme se nesešli v tom, že já byla příliš otevřená a spontánní. Třeba šel se mnou nakoupit, já hned před obchodem už věci rozbalovala, chtěla je vidět a mít ještě tu druhou radost, a to on nesnášel. Takovéhle drobnosti. Nebylo to kvůli nevěře třeba, já jsem strašně věrná holka.“
O vás se ví, že jste loajální člověk obecně.
„A zvlášť, když si sama vyberu, to je nejdůležitější. Do konce dnů jsme byli velcí kamarádi.“
V lásce jste stálá, takže to znamená, že kdyby v osmašedesátém roce tragicky nezahynul bubeník Josef Poslední, s nímž jste chodila, že byste zůstali spolu?
„Určitě ne. Já si ho velice vážila pro jeho smysl pro humor a jaký byl všestranně nadaný člověk, ale pro život by to nedopadlo. My se už předtím rozešli, ne že by to přervala ta smrt.“
A jak to bylo s režisérem Martinem Fričem? Byl to muž vašeho života, nebo to byl drb?
„To byl drb. Frič byl jeden z posledních šlechticů této republiky a nikdy by si nedovolil nic přes míru. On byl tichý obdivovatel. Taky byl mezi námi značný věkový rozdíl. Vzpomínám, jak jsme spolu byli ve Vídni, kam jsem přijela ze socialismu a upadla před každou výlohou. Koupila jsem si na tu cestu bílé rukavičky, abych se cítila jako dáma, a pak tam viděla prodávat banány. Koupila jsem si ho a Frič mi říká – Jiřinko, dáma na ulici banán nejí... Já, že mě nikdo nezná, slupla ho a pak omylem se slupkou zahodila i ty rukavičky!“
Vím, že citlivá otázka pro vás je vztah s Radkem Brzobohatým... Byla to životní láska?
„Určitě. Každý má takovou mít. Otce Simony jsem měla ráda, byla jsem i zamilovaná, ale tou pravou láskou byl skutečně Brzobohatý. Tam to byla velká rána.“
Vybrala jste si vy jeho?
„To bylo tak. Martin Frič nás obsadil do filmu Hvězda zvaná Pelyněk a točilo se to v Rumburku. Potkala jsem Rudu Deyla a on povídá – a s kým tam budeš chodit? Zasmála jsem se, protože se mi to líbilo. A pak jsem přišla do ateliéru, a prakticky jedinej, kdo tam stál za to, byl Brzobohatý. Šla jsem za ním a říkám mu – ahoj, to jsem se tě chtěla zeptat, my v tom Rumburku budeme přespávat, s kým tam budeš chodit? A takhle to začalo...“
Jiřina Bohdalová v Botanické zahradě David Malík
Nepřemýšleli jste spolu o dítěti? Byli jste spolu asi dvacet let.
„Mnohokrát. Já byla o rok starší než on a už to nějak nešlo. Pokoušeli jsme se velice. A mám pocit, že pokud by to vyšlo, v žádném případě by mě neopustil.“
On ale po dítěti moc toužil.
„Měl dceru, kterou prakticky nezažil jako malou, a toužil po klukovi, což se mu podařilo. Já se nedivím. Prostě nastala chyba... Nebo to se nedá říct chyba, prostě to nemělo být. A takhle koukám na celý život. Netrápím se. Vždycky si řeknu – prostě to nemělo být.“
O žádném dalším muži po vašem boku se nemluví. Stáhla jste tehdy za milostným životem příslovečnou roletu?
„Nebyla jsem úplně svatá, ale já se k tomu vždycky potřebovala zamilovat. Ten úkon sám o sobě mě nenaplňoval... Potřebovala jsem cit, a když tam nebyl, byla se mnou jenom sranda.“
Jiřinko, co je pro vás nesmrtelnost? Geny v potomcích? Nebo vaše filmy?
„Myslím, že obojí. Kdo má děti, je nesmrtelný, protože se v nich promítá dál a dál. A kdo dělá toto povolání a dělá ho dobře, něco po něm zbude. To je krásný pocit. Až odejdu, tak neodejdu hned, pořád budu lidi obtěžovat!“
Kde máte pochované rodiče?
„Na zahradě. Mám tam udělanou šachtičku a u ní modřín. Tam si chodím, kdy chci, a tak, aby mě nikdo neviděl vážnou.“
A má Simona nějaké instrukce, kam za vámi jednou mohou chodit vaši příznivci se poklonit? Karel Gott je na Malvazinkách, řada legend na Vyšehradě...
„To není špatný nápad, ten Vyšehrad – to jí budu muset říct!“ (smích)
Co vám dělá v životě radost?
„Ono se to mění, ale když se ráno probudím a nic mě nebolí. Musím si na posteli sedat pomalu a připomínám si to, protože jinak v sobě mám pořád tu rychlost. Víc sedím, než chodím, ale vařím si. Ještě jsem se nenaučila vařit pro jednoho, tak potom lákám vnuky nebo kamarády, aby mi to přišli pomoct sníst. Strašně ráda vařím, studuju kuchařky, vždycky je všechny vytahám a takhle se bavím.“
A také vím, že jste velký fanoušek fotbalové Sparty.
„To ano! Když byla Sparta – Slavia, tak jsem obětovala i Českého lva. Tam jsem nemohla chybět! To mám taky od Friče. On byl předseda Sparta klubu a od něj mám členskou průkazku s číslem 11. Loni mi na Spartě fanoušci připravili neskutečný zážitek. Když byl konec, podstatná část se sešla dole na trávníku a volali – ať žije Bohdalka! To bylo krásný...“
