Byla to právě Nikol, manažerka pacientského projektu Bellis – mladé ženy s rakovinou prsu, která s Aničkou Slováčkovou loni v prosinci připravila otevřený rozhovor pro podcast Bellis Pink Talks. V něm zpěvačka poprvé veřejně přiznala, že je kvůli své metastatické rakovině v paliativní léčbě. Vyprávěla, jak moc jí pomohlo setkání s paliativní lékařkou, jak se naučila žít přítomným okamžikem, ale také o tom, že by se nikdo neměl nikdy vzdávat.
Nikol o smrti milované přítelkyně informoval zdroj z Aniččina blízkého okolí. „Osobně mě to extrémně silně zasáhlo, protože jsem měla k Aničce velmi blízko,“ přiznala pro Blesk Nikol, která věděla, že tato zpráva kromě rodiny zdrtí obrovskou část žen bojujících s rakovinou. „Zároveň jsem tušila, že ta situace není v posledních dnech a týdnech úplně pozitivní,“ přiznala Nikol.
S Aničkou byla v kontaktu celou dobu, a dokonce s ní a projektem Bellis plánovala další společné akce. „Probíraly jsme nové možnosti osvěty, ale v posledních týdnech jsme nechtěly Aničce brát energii, kterou potřebovala pro další léčbu, a pořád jsme věřily, že se stane zázrak,“ vypráví Nikol Pazderová.
Vždycky usměvavá
Aniččin odchod vnímá jako obrovskou ztrátu. „Byla inspirací a vzorem pro spoustu lidí. Nicméně si bohužel musíme uvědomit, že rakovina prsu je pořád ve své podstatě smrtelné onemocnění. Anička bojovala neskutečně statečně a věřila, my všichni jsme věřili, ale bohužel ten stav někdy i přes moderní léčbu není léčitelný,“ přiznává Nikol, která svou kamarádku velmi obdivovala.
„Neskutečně jsem si na ní vážila, že i když prožívala extrémně vypjaté a náročné situace, tak často myslela i na ostatní a vždycky, když ji člověk potkal, tak byla veselá, usměvavá, i když třeba uvnitř jí úplně dobře nebylo,“ svěřuje Nikol.
Zachránila jiné
Aniččin odkaz tak podle ní bude žít dál, a to díky velké otevřenosti, s jakou o své nemoci hovořila. „Zachránila několik žen, které díky ní šly včas na vyšetření,“ vypráví Nikol.
Neztrácet naději
A ještě jednu velkou touhu podle manažerky projektu Bellis Anička Slováčková měla. „Přála si, aby ženy neztratily naději a nepropadly strachu, že jejich příběh nebude mít šťastný konec. Přála si, aby si uchovaly naději a její odchod nezanechal strach. Chtěla, aby ženy věřily, že ony nemoc mohou porazit,“ uzavírá Nikol Pazderová.
