Pavle, potkali jsme se dnes, protože pořad Víkend, jehož jste byl součástí, slaví dvacet let od začátku vysílání. Jaký je to pocit?
„Je příjemné, že jsem sem mohl vůbec přijít, protože si to člověk ani neuvědomil, že je to už dvacet let. Najednou mi volali, že je dvacet let Víkendu. Tak jsem rád, že se zase můžu setkat s kolegy, se kterými jsme Víkend dělali a kterým jsem uváděl jejich reportáže.“
Ne každý pořad má to štěstí, že vydrží pět, deset, natož dvacet let. Čím myslíte, že Víkend diváky stále baví?
„Myslím, že to je tím, že tehdy, když Víkend vznikal, byla myšlenka, že bude konečně pořad, ve kterém budou jenom samé příjemné kladné reportáže. Nebude tam žádná politika a nic, co by lidi rozčílilo. Protože znáte to, lidi nadávají už u zpráv, že jsou tam pořád nějaké nehody a vraždy. Takže tam nemělo být nic takového. Mělo to být všechno takové, abyste si u toho dala večer pěkně vínečko, příjemně se pobavila, ale přitom i se něco zajímavého dozvěděla.“
Asi jste to tady už slyšel, tak nejspíš nebudu výjimkou, když vám řeknu, že jste se mnoho nezměnil. Říkají vám to lidi často?
„Ano, říkají, ale já si to tedy nemyslím.“
Poznávají vás lidi stále na ulici, chtějí podpis a společnou fotku?
„Spíš chtějí fotku, ale už to není takové. Spíš se jenom tak koukají a neřeknou.“
Pavle, jak se vám daří? Od doby, kdy jste zmizel z televizní obrazovky, lidi ztratili vaši stopu. Jste z generace, která si tolik nelibuje v sociálních sítích, čili nevíme, kam vás odvedly kroky na profesní i soukromé životní cestě.
„To je právě dobré. Nicméně užívám si cestování. To jsem tedy dělal tak nějak i tehdy, ale teď mám na to víc času. Můžu si víc vybírat i cenově letenky podle toho, jak chci. Potom mám vnoučata, tak ty taky pořád chtějí dědečka. Říkají: ‚To je můj nejlepší dědeček‘.“
Kolik máte vnoučat?
„Teď už čtyři. Ovšem jedno v Kataru, takže to jsem ještě pořádně neviděl.“
Vím, že máte dvě dcery a jednoho syna. Tudíž syn nebo jedna z dcer přesídlili do Kataru?
„Syn je profesorem na univerzitě v Kataru, dostal tam smlouvu a pořád mu ji prodlužují. Tudíž nevím, kdy s tím posledním vnoučetem bude člověk déle.“
Když jste řekl, že rád cestujete, nelákalo by vás podívat se tam za nimi? Byli jste tam už někdy?
„Ano, byli jsme tam samozřejmě. Když odněkud letíme, stavíme se tam. Ale to bylo ještě před porodem, takže malou jsme ještě neviděli. Teď bychom se tam chtěli stavit zase, až pojedeme z Asie, tak je to dobré. Jinak ostatní vnoučata jsou u nás skoro každých čtrnáct dní, nebo s námi jedou třeba na tři týdny do Řecka. A je to vcelku pohoda. Docela jsem se toho bál, protože máme jedny dvojčata, a to jsem si říkal: ‚Ježíš, dvojčata a s nimi jet do Řecka autem?!‘“
Skutečně jste jel až do Řecka autem?
„Jezdím autem, protože mám velký nafukovací člun a velký motor. Mám kapitánské zkoušky. Takže abych to tam dovezl, musím jezdit. Nechci si půjčovat loď, prostě chci mít svoji.“
Manželka vašeho syna v Kataru je Češka a jeli tam společně, nebo si našel místní ženu až tam?
„Můj syn má Tunisanku, profesorku, jsou na stejné škole. Mají to tam perfektní. Je to všechno zabezpečené, finančně je to velmi dobré, byt je nádherný. Ovšem rozumíte, nevím, jestli znáte Katar. To je kolem všude poušť a Saúdská Arábie. Skoro nikam se nemůžete vydat. Mě by to tam nebavilo.“
- Registrace je pro vás zcela zdarma.
- Získáte přístup k veškerému bleskovému obsahu.
- Užijete si bonusové akce a výherní soutěže.
