Případ Studna je v České republice legendární. Stal se roku 1968, když vám bylo devět let. Slyšela jste tehdy o něm?
„Ne, protože jak dobře zmiňujete, bylo mi jen devět let. Televizní seriál 30 případů majora Zemana, který běžel na obrazovkách, jsem nesledovala pravidelně, a tak až po rešerších na internetu jsem se dočetla o obsahu smutných událostí, které se roku 1968 odehrály v malé vesničce Vonoklasy nedaleko Prahy. Tato strašlivá tragédie v rodině Jelínkových prý v té době zparalyzovala skoro celé tehdejší Československo.“
Ztvárňujete postavu maminky hlavní hrdinky, která skutečně žila. Z čeho jste čerpala, když jste přemýšlela, jak ji hrát?
„Nemusela jsem nic hrát. Jsem matkou dvou dcer. A také nemám v životě ustláno na růžích. Problémy s dcerami měly matky v 60. letech, mají dnes a budou mít i v budoucnosti. Je jen otázkou, jakého jsou druhu a jak se s nimi vypořádají. Tvrdost mé seriálové matky je svým způsobem obrazem jedné zlomené a zklamané ženy, která se nikdy nesmíří se svým zetěm!“
Vaše dcera v seriálu zůstává s partnerem, i když se manželství řítí do záhuby. Myslíte si, že je v manželství lepší zatnout zuby a vydržet? Nebo ho raději ukončit?
„Ukončit, nebo vydržet? Jak kdo a jak s kým! Je obtížné mluvit za toho, kdo v takovém vztahu je, je tím postiženým. To je případ od případu. Víte, i toxické manželství je manželství. Bohužel. A takových je i dnes nepočítaně. Ale nechat se partnerem ponižovat, urážet, osočovat, nebo dokonce se nechat fyzicky znásilňovat? Ne! Ženy by v takovém případě měly vždy vyhledat odbornou psychologickou pomoc.“
Mluvili vám někdy rodiče do výběru partnera?
„Moji rodiče také nebyli nadšeni, když jsem jim řekla, že se budu jako 21letá vdávat, a to za muže, který byl o mnoho let starší než já a ještě rozvedený. Ale nedala jsem si říct.“
Neměli pro vás ideálního ženicha?
„Tak jednak nevím, co vše by měl splňovat ideální ženich. Chválabohu mi ale nikoho nevyhledávali. A já bych asi stejně šla svojí cestou. Neměli by šanci.“
Radila jste někdy svým dcerám, jaký by si měly najít protějšek?
„Nikdy. Každá z mých dcer je jiná a má jiný názor na soužití s partnerem.“
Kromě jiného vaše postava říká dceři, aby své dítě, které trpí obrnou, dala do ústavu, kde by se o něj postarali lépe. Co vy? Myslíte si, že je ústav lepší než domácí péče?
„Nemyslím, že ústav je vždy, v případě postižení, lepší. Ale v 60. letech mít doma postiženého syna »kripla«, jak to vyšlo z mých úst mé role zatrpklé matky, nebylo obvyklé. Mít handicapovaného potomka bylo náročné a společensky degradující. Když už si je lidé nechávali doma, tak je vychovávali izolovaně, aby se o nich vědělo co nejméně.“
To už se ale naštěstí změnilo…
„Ano. Dnes mají děti daleko větší možnost integrace v rodině, ve společnosti, možnost se vzdělávat. Medicína se posunula daleko vpřed a otevřela nové perspektivy pro postižené děti. Na druhou stranu mnohá důležitá zdravotní i rehabilitační zařízení a ústavy pro tělesně postižené jsou stále, a to i ve 21. století, odkázány na finance od dobrosrdečných lidí.“
Ve filmu Princ Mamánek jste hrála Smrt, tady nakonec hrajete mrtvou. Ležíte v pokoji, protože tehdy lidé umírali doma. Jaké pro vás bylo natáčení této scény?
„Scéna mrtvé matky, která leží v pokojíčku na posteli, kolem které pobíhají vnoučata, byla velmi náročná a emočně silná. Zvláštní, od roku 2021 jsem v každé mé filmové postavě konfrontována se smrtí. Od Prince Mamánka až dodnes. Umírání je v životě samozřejmé a neodvratné a svým způsobem i spravedlivé. Všichni jednou musíme zemřít, i když si to nechceme připustit. Biologické hodiny však nezastavíme. A nemoci jsou také »mrchy«. Ale abych se vrátila ke Studni. Minuty natáčení, ale hlavně každou vteřinu do konce této scény, jsem potichu v srdci počítala.“
Takhle vypadá Arabela po 45 letech! Prostě fenomén
Jste Slovenka, populární jste v Česku a žijete v německém Düsseldorfu. Až tady jednou za mnoho, mnoho let nebudete, kde si myslíte, že by mělo být vaše poslední místo odpočinku?
„Máte pravdu, že jsem populární více v Česku než na Slovensku. A v Německu mě stále oslovují jako »tschechische schauspielerin« neboli česká herečka. Asi to souvisí s legendární postavou Arabely, která je zde velmi oblíbená. O tom, kde bude poslední místo mého odpočinku, jsem ještě nepřemýšlela.“
Cítila jste se někdy bez života i ve skutečnosti?
„Ano. Dokonce i dnes. Když mi nevycházejí všechny životní puzzle tak, jak je mám v hlavě poskládané.“
Tyto puzzle vám rozhodila i autonehoda, kterou jste měla na D1 v roce 1993. Můžete vzpomenout, co se stalo?
„Vraceli jsme se v únoru z premiéry v Bratislavě do Prahy. Manžel se synem jeli v jednom autě, mě a dceru vezl řidič ve druhém. Když jsme jeli po dálnici D1 u Humpolce, dostal náš řidič na namrzlém mostě ve vysoké rychlosti smyk. Točili jsme se tam jak na kolotoči. Bylo to strašné. Byla jsem pořádně potlučená. Ale měla jsem obrovské štěstí. Tehdy mi asi pět minut před nehodou dcera řekla, ať se připoutám. Bez toho bych asi nepřežila. Naštěstí jsme všichni byli celkem v pořádku.“
Jaký je podle vás smysl života?
„Když nás už rodiče zplodili, předpokládám, že to udělali z lásky. Ne z vypočítavosti. A tato láska mě provází celým životem. V lásce a porozumění jsem vyrostla a žiji dodnes. Není to nejkrásnější smysl života? Lásku dostávat i rozdávat. Naučit se mluvit pravdu, smiřovat se s ní a umět odpouštět.“
Kéž by to tak měli všichni. Když jsme spolu mluvili naposledy, měla jste v plánu s dcerou vyrazit do africké Ugandy. Už jste tento výlet realizovaly?
„Ne. Politická situace v Ugandě se vyhrotila a nebezpečí se už v mém věku vyhýbám. Ale bude určitě jiná a zajímavá destinace. Zážitky z cest mě obohacují a otevírají mi nový horizont. To je moje univerzum. Poznávat. Cestovat. Těšit se. Milovat!“
Slovo milovat se používá ve vztazích. Ze tří manželství máte děti Haralda, Janu a Sophii Emmu. Co po vás podědily?
„Ještě nic nepodělily, protože pořád žiji. (směje se) A když zůstanu u tohoto významu, musím natočit hodně filmů, aby vůbec něco zdědily.“
To musí mít radost, že jste tak obsazovaná. Jak to snáší váš muž?
„Je smutný. Děti jsou dávno z domu pryč a daleko. Musí trávit večery sám u stolu, u televize, v posteli. Nelíbí se mu to. Samozřejmě si musí zvykat. Jsme spolu 27 let a z toho 25 let manželé. Vzal si mě jako podnikatelku s parfémy. Po svatbě jsem byla žena v domácnosti a on pracoval. Nyní jsme si role vyměnili. On je v domácnosti a já pracuji. Pravda, ne každý den, ale v zahraničí. Ano, byl ochoten mi koupit byt v Praze, abych nemusela tolik cestovat, ale bohužel, neklaplo to. Škoda.“
Příští rok se na vás můžeme těšit ve filmu Nepela: Cesta za svobodou o trojnásobném československém mistrovi světa v krasobruslení. Budete hrát jeho trenérku. Učíte se krasobruslit?
„Několik hodin jsem strávila i na ledě za přítomnosti trenéra a bývalého maďarského mistra Istvána Szenesa. Při sklence čaje mi toho hodně vyprávěl. Zejména o kočovném životě, o mezilidských vztazích a nesmírném odříkání.“
Máte jiný přístup k roli, když hrajete někoho, kdo skutečně žil?
„Ne. Neztotožňuji se s postavou podle toho, zda žila, žije, nebo je smyšlená. V každé postavě hledám dno, studnu, ze které čerpám energii, myšlení, způsob řeči, mimiku, chování i fyzickou zdatnost a kondici. A především zdravou vodu, která je lektvarem k tomu, abych mohla své postavy probudit k životu.“
No teda, jste studnice metafor. Máte nějakou historku se studnou?
„Ne, ale moment. Mám historky s mojí kolegyní Zdenkou Studenkovou. Té se říkalo »Studna«. Už v 80. letech jsme spolu začínaly účinkovat v různých televizních inscenacích. Nejvíce si vzpomínám asi na seriál z roku 1977 Štipku soli režiséra Otto Krivánka, kde jsme hrály sestry. Byla na mě v roli starší sestry dost hrubá a nemilá. Osobně jsme ale neměly moc blízký vztah. Zdenka byla v Národním divadle a já na Nové scéně. Ale sleduji ji dodnes. Nejnověji jsem se dočetla, že odmítla státní vyznamenání prezidenta Slovenské republiky, pana Pellegriniho. Je to její rozhodnutí a nebudu to komentovat.“
Zrodila se hvězda
Od svých 12 let filmovala a byla stále na cestách. „V krátkosti shrnu 25 let mojí herecké kariéry. V první řadě mi to dalo bohaté herecké zkušenosti, slávu, zklamání, posměch, ztrátu soukromí, odříkání, slzy na pódiu, překrásné role. V neposlední řadě také neuvěřitelné množství pozitivních zážitků při setkání se zajímavými osobnostmi z filmového a divadelního světa,“ říká herečka.
A jak se dostala ke své nejslavnější roli Arabely? „Tuto princeznu psal režisér Václav Vorlíček pro Libuši Šafránkovou, ale hrála jsem ji nakonec já. Štěstí stálo na mojí straně. Konkurzy byly dva a dobrou zprávu, že si vybrali mě, mi zavolal produkční. Radostí jsem skákala do vzduchu.“
