Psychiatr Hollý: Sexuální devianty umíme léčit!

V souvislosti s Aničkou se začaly objevovat hlasy, které žádají veřejný seznam sexuálních delikventů. Co vy si o tom jako lékař myslíte?

„Je to něco, co zcela prokazatelně ve Spojených státech, kde to existuje, nefunguje. Nevede to ke snížení kriminality, nemá to žádný preventivní efekt.“

A někteří lidé se tam třeba dostanou neprávem?

„Ano, seznam není stoprocentně pravdivý. Navíc pokud pracujeme na preventivním programu pro sexuální devianty, máme obrovskou úspěšnost při léčení. Když budou mít fotku na internetu, tak budou mít pocit štvané zvěřae a naopak to může vést ke zvýšení pravděpodobnosti jeho selhání.“

Mohou tedy rodiče své děti nějak před útoky bránit?

„Je nejlepší, aby dítě nikde nechodilo samo.“

A když dítě jde samo a třeba u něho zastaví auto…

„Když už zastaví auto a lidé v něm se na něco dítěte ptají, tak pokud mu cokoliv přijde podezřelé, musí hned utíkat proti směru jízdy vozidla, aby se muselo nejdřív otočit! A pak samozřejmě vtáhnout do děje někoho dalšího.“

Mnoho případů sexuálního zneužívání dětí ale probíhá v rodině…

„Je to smutná, ale často reálná situace ve špatně fungujících rodinách. Měl jsem třeba pacienta, který své oběti vzal do kina, kde byly poprvé. A dítě pak může zneužívání brát jako trochu nepohodlí, které je daní za to, že ho má někdo rád. Nejčastějšími pachateli sexuálního násilí v rodinách jsou nevlastní otcové.“

V souvislosti s pedofilně orientovanými útoky se mluví hlavně o mužích. Jak jsou na tom ženy?

„Pedofilní ženy jsou samozřejmě také, ale i kdybychom odhalili všechny skryté pachatelky, tak by jich bylo nesrovnatelně méně. Podívejte se i mezi své známé, kolik kluků přišlo ve dvanácti či třinácti letech o panictví s vychovatelkou na táboře. A představte si tu stejnou situaci opačně, že by tím dítětem byla dívka...“

Plánují si pedofilové svůj útok?

„Většinou si dlouho ve fantazii pohrávají s nějakým plánem a pak se naskytne situace, ve které jim lidově řečeno bouchnou hormony. Někdy mohou svoji oběť sledovat, ale je to spíš otázka maximálně desítek minut a jedná se o náhodné oběti. Jsou ale i pachatelé, kteří o své poruše nevědí. Jdou třeba ženě ukrást kabelku, dostanou se s ní do kontaktu a v tu chvíli se projeví jejich porucha a znásilní ji.“

Co když člověk u sebe začne pozorovat, že se mu líbí malí chlapečci nebo holčičky?

„Nejtěžší je přiznat si to sám sobě, ale je to jediná cesta. Pedofilní lidé nikdy nemohou prožít kvalitní sex podle svých představ, aniž by někomu ublížili.“

Souvisí pedofilie s inteligencí?

„Ne, sexuální touhy nijak nesouvisí s inteligencí nebo charakterem, mohou to být lidé morálně na výši, jen jim v mozku něco funguje jinak.“

Jak probíhá léčba?

„Základ je pomoci tomu člověku najít alespoň částečné naplnění jeho sexuálních potřeb tak, aby to bylo v zákonných mezích. Ale nesmí samozřejmě přicházet do styku s dětmi, tam by se zvýšilo riziko, že selže.“

Jako lékař jste pomáhal lidem, kteří ublížili dítěti, někdy ho i zabili. Jak jste se s tím vy osobně vyrovnal?

„Člověk si musí uvědomit svoji roli. Já nejsem zákonodárce, a rozhodl-li se stát, že pachatele nepopraví nebo ho doživotně neuvězní, a dal mi tu zakázku, plním jen tu roli, abych se pokusil přesvědčit je o naší společenské pravdě.“

Jak je u nás léčba pachatelů podmíněna zákonem?

„Léčbu stát musí nařídit spolu s vynesením trestu. Nastupuje na ni po propuštění z vězení a stanovuje se na dva roky. Pokud jako lékaři shledáme, že by mohl být nadále nebezpečný, prodlouží se o další dva roky a tak to může jít až do konce jeho života.“

A když na ni chodit nebude?

„Pokud byl propuštěn do ambulantního léčení a nechodí, pak ho podle zákona můžeme znovu hospitalizovat nebo ho umístit do ochranné detence. To znamená, že by doživotně žil v ústavu, který je na půl cesty mezi věznicí a léčebnou.“

Jaká je tedy účinnost sexuologické léčby u sexuálních delikventů? Protože jak se říká, udělal to jednou, udělá to znovu…

„Anebo taky ne. Sáhněte si do paměti, kolikrát jste si ve fantazii něco vysnila jako krásné, a když pak došlo na realizaci, byla jste zklamaná. Dlouhodobá spolupráce a péče prokazatelně funguje. Když to srovnáváme historicky, tak dřív do jednoho roku recidivovaly dvě třetiny pachatelů. Dnes je to kolem deseti procent. A recidiva bez léčby je i pro pachatele samotného mnohdy ještě krutější než po ní.“

Myslíte si jako psychiatr, že je rozumné děti třeba čipovat?

„Myslím si, že velký bratr jednou zvítězí. Také se domnívám, že to není dobře. Na druhou stranu, kdyby před padesáti lety někomu řekli, že budeme sledováni přes kreditní karty a mobilní telefony, nikdo by tomu nevěřil. Nevylučuji, že až čipem budeme odemykat byt a auta, tak nám to tak divné nepřijde. Jen do toho společnost ještě musí dospět.“

Případ Anička

Anička Janatková (9) zmizela 13. října v pražské Troji cestou ze školy domů. I přes pátrání stovek policistů, vojáků a hasičů se po ní slehla zem. Kromě jejího batohu, láhve s pitím, bundy a svazku klíčů policie nemá žádnou stopu. Jediného podezřelého Otu T. (46) z Mostu, část jehož DNA se našla na dívčině batohu, soudce propustil s tím, že důkazy předložené policií jsou neprůkazné. Bez odezvy zůstaly i odměny, vypsané rodiči a redakcí Blesku.