Z pralesa do ligy

Pralesní liga. Nejnižší fotbalová soutěž, odkud už není kam sestoupit. Ještě před pár lety se hrála i v Jakubčovicích nad Odrou. Následovalo rekordních sedm postupů v řadě. II. liga. Na její špici hraje mužstvo z malé vesnice na Novojičínsku dnes. Odtud se dá postoupit už jen mezi elitu. "Jak je to možné?" zařval by major Borovička z Tankového praporu. Asfaltová náves se zvoničkou ze 17. století, hned vedle krásně opravená hospůdka a trochu ošuntělý obecní úřad. Hlavní ulicí jede kolem polorozpadlé továrny chlápek na kole a za sebou táhne kárku se čtyřmi pytli brambor. Chlapi v oranžových vestách popíjí lahváče u jediného obchodu pro necelých sedm set obyvatel. Tady že mají profesionální fotbalový klub? Nikdy neutichající zvukový kolorit z blízkého lomu je náhle proťat hlášením místního rozhlasu. Zítra se budou vyvážet popelnice a vykupovat kožky. V sobotu jsou fotbaloví příznivci zváni na ligové utkání s Hradcem Králové. Autobus bude přistaven v 15.45 na návsi před hospodou. Na poslední zprávu netrpělivě čekalo tvrdé jádro místních fanoušků. Mluví se tu o nich jako o "hooligans" a je jim v průměru šedesát let. "Bylo to dobré. Slivovica naštěstí došla až cestou domů," vzpomíná na poslední výjezd jeden z nich, pan Václav. Padesátka věrných dělala na Bohemians 1905 pěkný virvál. Nepotřebovali dýmovnice, dělbuchy ani rvačky, stačily jim řehtačky, megafon a skandování: "Heja, heja, Jakuby!" Až je musel nejmohutnější (přes metrák vážící) borec z jejich středu uklidňovat, protože "ti Pražáci kolem se tak divně dívali a hrozili pěstima". Cestou zpět doprovázela jejich autobus na okraj hlavního města pro jistotu policie, známka toho, že jsou i oni spolu s hráči součástí "velkého fotbalu". "Pro chlapy je to tady největší zábava," povídá o příznivcích starosta obce Josef Richter. Osobně však na kopané prodělal. Před loňskou sezónou neprozřetelně slíbil, že pokud mužstvo vyhraje i třetí ligu, koupí jim prase. Nevěřil, že k tomu dojde. Nečekal to nikdo včetně majitele klubu. Zápasy se musí hrát v nedalekém Fulneku, jakubčovické hřiště s přepychovým trávníkem nevyhovuje druholigovým předpisům. Ani by se kolem něj nevměstnalo 1100 diváků, kteří se sjeli z celého okolí na první domácí zápas s Jihlavou. "Jo, pokřikují na nás vidláci, ale to k tomu patří, i když polovina z nás bydlí v okolních městech včetně Ostravy," říká kapitán Jan Baránek, zkušený prvoligový harcovník. "O něčem to svědčí, když vyhrávají vidláci, ne?" Žádné primadony, protřelí mazáci táhnou za jeden provaz s talentovanými bažanty, rodinný klub šéfovaný majitelem, který drží slovo, sportovním manažerem a trenérem. A systematicky budované mužstvo stylem: "Hele, ten Pepa na to už nestačí, ale vím o jednom dobrém klukovi, který se nevešel do sestavy Baníku, ale bral by i nižší soutěž..." Zatímco fanoušci makají v lomu nebo na zahrádkách či už zabrousili do hospody, fotbalisté se po ranním tréninku zaměřeném na rychlost a výbušnost, společném obědě v hospodě na návsi (hovězí polévka, přírodní kuřecí maso s rýží či bramborem, zeleninové saláty), odpočinku v klubovně při kávě a filmu Peklo a odpoledním herním tréninku rozjíždějí domů. Automobily značek a druhů nikterak neobvyklých, i když favorit ani felicia mezi nimi nejsou. Před sedmi lety byla cílem klubu divize. Jenže vlak se rozjel tak, že nikdo netuší, kdy se zastaví. Jakubčovické mužstvo v plné síle. Kdo ho zastaví? V mužstvu byl ještě loni Jan Koller, hrají tu Pospěch a Plánička. Jde však o shodu slavných jmen. Nejzkušenějšími oporami jsou záložník Jan Baránek a útočník Martin Prohászka (vrátil se z angažmá v Íránu), určitě uslyšíme o Davidu Langerovi (přišel z Řecka), Janu Daňkovi (stejně jako otec hrál za Baník Ostrava), Davidu Mikulovi (reprezentoval do 19 let) či Karlu Doležalovi. Jediným odchovancem je náhradní obránce David Molnár. Až na výjimky jsou hráči z regionu, ne náhodou klub změnil barvy na slezské žlutočerné. Nejdále domů to má čerstvá posila Brazilec Adriano Guiducci a Slovák Bronislav Jašurek. Šéf lavičky Alois Grussmann sice žádnou vyšší soutěž netrénoval, ale jeho přirozená autorita pramení z dřívějších výkonů na ligových trávnících, které nenechaly chladným ani španělský Betis Sevilla. Kde se vzaly prachy? Charismatický Josef Hájek je úspěšným podnikatelem s fotbalovým srdcem. V nepříliš dobrém se rozešel s domovským opavským Slezanem, který svého času vlastnil. Jelikož je spolumajitelem prosperujícího lomu v Jakubčovicích, nabídl obci, že se postará o fotbal, když už jim tady ten lom rachotí a práší a daně platí doma v Opavě. Vzal to od základu, klub má přípravku, žáky, dorost i béčko chlapů. K financování vymyslel unikátní model. Oddíl je součástí jeho akciové společnosti JAKUBČOVICE FOTBAL, která zároveň vlastní nakladače a velké náklaďáky, jimiž sváží v Hájkově lomu rubaninu do drtičky. Tím na fotbal vydělává, nejen na ten ligový, peníze jsou pod jednou střechou a třeba nákup kopaček a dresů se dá v účetnictví do výdajů stejně jako koupě pracovních bot a montérek. Hráči si dělají srandu, že dvoufázový trénink znamená dopolední práci v lomu a odpoledne na hřišti. Na druhou ligu má klub kolem patnácti miliónů korun, majitel se nechal slyšet, že by finančně utáhl i nejvyšší soutěž, ale po této sezóně hodlá z profesionální kopané odejít, což v praxi znamená prodej licence. Jenže kdo ví, co s takovým "srdcařem" udělá, jestli mužstvo bude v úspěšném tažení pokračovat. Na fotbal mě nikdo nedostane "Tak ty jsi ten, na kterého makáme?" slyšel jeden z hráčů při návštěvě lomu. Ne všichni sdílejí nadšení starších fandů. "Místo, aby cpal peníze do fotbalu, mohl nám zvýšit platy," říká asi pětadvacetiletý mladík vracející se z práce. "Že to dělá pro vesnici. Ale všechny nezajímá jen fotbal. Když chtěli lyžaři, aby jim koupil starou rolbu, protože sjezdovku ušlapávají, nechtěl o tom slyšet." Na fotbal prý s mnoha vrstevníky nechodí z principu. "To není naše mužstvo. Hráči i funkcionáři jsou odjinud."