Bylo to životní zklamání. Šok, který dokáže pochopit jen ten, kdo něco podobného také prožil. Čas, nejlepší lékař, sice ponížení a krutou pravdu poněkud obrousil, ale trpkost zůstala. Letos je to čtyřicet let, co se komik Luděk Sobota (64) dozvěděl zprávu, která ho zasáhla jako blesk z čistého nebe a s jejímiž důsledky se dlouho nemohl vyrovnat. Jeho prvorozený syn Pavel nebyl jeho. "Ženil jsem se v osmnácti, manželka Jana byla o tři a půl roku starší. Byla mojí první. Vzali jsme se, když mi oznámila, že je těhotná. Kdyby k tomu nedošlo, určitě bych si ji nevzal," řekl Nedělnímu Blesku Sobota, který v té době studoval Divadelní fakultu, žil ze stipendia a manželka nastoupila po průmyslovce jako zeměměřička. "Když se naši dozvěděli, že se musím ženit, maminka plakala a táta se zmohl jen na konstatování, že je to jen o málo lepší, než kdyby mi tramvaj přejela nohu," říká komik. Když se Pavel narodil, jako kdyby nepatřil do rodiny. "Většinu času byl u Janiných rodičů a vídal jsem ho sporadicky. Asi to bylo proto, že se mi vůbec nepodobal. Měl černé vlasy a hnědé oči a tak manželka asi nechtěla, aby mi byl často na očích," vysvětluje komik. Vše se umocnilo o čtyři roky později, kdy se narodil druhý syn Robert, který jakoby otci z oka vypadl. Ale krutá pravda vyšla najevo ještě o dva roky později. Sobotovi vrtalo hlavou, jak je možné, že mu je Robert tolik podobný, Pavel vůbec, a proč je prvorozený syn neustále u manželčiných rodičů. "Jednou jsem jen tak mimochodem plácnul něco v tom smyslu, že ho schovává, protože jsme tak rozdílní, a že si myslím, že není můj. Manželka ztuhla, něco zadrmolila a pak přiznala, že opravdu nejsem jeho otec," svěřuje se Sobota. Byla to tvrdá životní rána, s níž se on i jeho rodiče vyrovnávali hodně dlouho. Po dalších šesti letech se manželé rozvedli a teprve, když se Pavel blížil plnoletosti, řekl mu Luděk pravdu. "Nevím, zda mu to už předtím svěřila bývalá manželka, anebo zda něco sám tušil. Nejsem tvůj táta a ty nejsi můj syn, řekl jsem mu," vysvětluje Sobota. Přestože Luděk stále pociťoval zklamání, říkal si, že Pavel za nic nemůže, a platil na něj alimenty až do doby, kdy se postavil na vlastní nohy. "Naposledy jsme se viděli na pohřbu mého otce před pěti lety. Podali jsme si ruce, prohodili pár slov a myslím, že oba jsme cítili, že nejsme nepřátelé, ale prostě dva lidé, s nimiž si zahrál osud. Ne, nevyhledáváme se, netelefonujeme si, ale kdyby Pavel zazvonil u dveří, samozřejmě ho pozvu dál," uzavírá Luděk Sobota.