7°C
Tak začneme tím frackem. Jste fracek?
„Nejsem. My to máme prostě v rodině, můj táta byl celej život rozmazlenej fracek kvůli těm rolím, jaký hrál. Já jsem to po něm částečně přebral.“
Možná za to může ten krausovský obličej.
„Obličej? Já jsem díky bohu dost po mámě. Ta image vznikla spíš tím, že jsem typ, kterej říká, co si myslí, nikomu neleze do zadku a na nikom není závislej. A to tady většinu lidí štve. Já jsem byl ale takhle vychovanej, jsme holt frackové celá rodina.“ (směje se)
Hrajete v tátově show, což se taky hodně lidem nelíbí. Kromě rozmazlenýho fracka tak máte navíc nálepku protekčního synka.
„My už to spolu děláme osm let a protekce to nebyla, napadlo to tehdy producenta. Já už v té době muziku dělal, takže jsem nebyl kluk, co se poprvé objevil v tatínkově show. A jestli to některým tak vadí, tak ať se na to prostě nekoukaj. Já jsem za to rád. Za prvé, že se vídám s tátou, protože jinak na sebe nemáme moc čas. A za druhé to, že můžu být tátovi v životě k něčemu, je pro mě dost důležitý. Tahleta česká závist je součástí úspěchu každýho, kdo tady něco dokázal. A já nebudu hrát takovou tu falešnou skromnost typu Lucie Bílé, jen abych nikoho neurazil.“
Co vlastní rodina? Už je vám přece jenom třiatřicet…
„Já bych hrozně chtěl! Pořídit si taky takovou rodinu, jako je ta moje, a obě je propojit. Ale musím si dát záležet... Chci, aby to bylo na celej život, aby to bylo NĚCO.“
A to ještě nepřišlo?
„Přišlo, ale párkrát jsem to taky pokazil, člověk se pořád učí. Pak byly zas časy, kdy bych si to ani nemohl dovolit. Herci a muzikanti mají pořád nejistotu, jestli rodinu utáhnou. Já dělám deset věcí najednou, abych se uživil, a jsem velmi nekompromisní, spoustu věcí odmítám. To s rodinou končí, to si člověk nemůže dovolit. Všechno se přepočítává na sunary a plínky a úplně se změní hodnoty. Ale to je dobře a já se na to těším, to pro mě bude hlavní kariéra. Muzika a tady nějaký filmovačky, to pokládám za zábavu, za kterou mi někdo platí.“
Měl jste někdy finanční problémy?
„No jasně, že měl. Musím zaklepat, že teď už se to spoustu let nestalo. Ale když jsem byl mladší, tak to fakt bylo nahoru a dolů. Měl jsem růžový brejle a říkal jsem si, že mám smlouvu s vydavatelstvím, takže jsem velkej zpěvák a skladatel. Pronajal jsem si barák, kde jsem málem ztroskotal. Měl jsem tam haldy zvířat, neměl jsem ani na žrádlo pro ně ani pro sebe. A vracel jsem se pěkně zase zpátky do toho dětskýho pokojíčku. Takhle jsem odcházel a vracel se asi natřikrát. Teď už se snažím žít spořivěji, nejsem člověk, kterej by potřeboval rychlý káry nebo tak. Jezdím normálně MHD, mám legitku a baví mě být v kontaktu s lidma, je to pro mě inspirace.“
To zní, jako by to říkal Mirek Dušín. Ale vy se prý otočíte za každou sukní.
„No to jo, no… Ono už je to dneska asi nějaký zvláštní být na ženský. Dost chlapů je dneska na chlapy nebo minimálně na obojí. Někdo má rád drahý káry, já pěkný baby. Chytrý, šarmantní… Samozřejmě jsem se párkrát spletl, mně dost dlouho stačí ta krása. To mi pak přijde, že je ta holka geniální. Může být úplně blbá, a mně to vůbec nevadí, já mám měsíc pocit, že je prostě génius.“
Takže nerazíte teorii, že krása musí vycházet hlavně zevnitř?
„Vůbec. Já jsem úplně povrchní klasik. Zajímá mě ta karoserie, obsah té káry je mi dost volnej. Já to přiznávám.“ (směje se)
Musí mít ta ženská ještě něco, kromě exkluzivního vzhledu?
„Mám slabost pro zvláštní věci, lidi. Pro zvláštní hudbu… Prostě nemám rád střední proud. Takže jsem nikdy nechodil s žádnejma tuctovejma blonckama, který bych sbalil na diskotéce. Ale já to mám dobrý. Když tu holku nepotkám jinak, tak nám beztak dřív nebo později přijde do pořadu. Ale prostě fakt musí být jiná, musí tam být něco nečekanýho, to mě bere. Pak vždycky zjistím, že je to vlastně nějaká misska nebo modelka…“
To jste třeba u Anety Vignerové nevěděl?
„Ne. Byl jsem na koncertě a přišla holka, která měla rozbitou pusu, na sobě péřovku a chtěla se se mnou vyfotit. A já říkám svýmu road manažerovi: Ta je dobrá! Teda nějaká cigoška, asi ji někdo tluče, ale je zajímavá! A on si zaťukal na čelo: To je miss, ty vole! Tak jsem si ji hned našel na Facebooku a bylo.“
Na co ženský balíte?
„Já asi nebalím v pravým slova smyslu. Moji mámu totiž balilo takovejch chlapů a já jsem furt poslouchal, jak je někdo slizkej. A já mám hrůzu, abych nebyl slizkej. Takže jsem sice maximálně urputnej, ale dávám si hroznej pozor, abych se nestal slizounem. Nijak tu ženskou nechytám za ruku, nehladím. Donutím ji, aby to chtěla sama.“ (směje se)
A vás ženský balí?
„Jasně, hodně. Vždycky napíšou, ať jdu na pivo, já odepíšu, že pivo nepiju. Tak ať jdu na kafe… Furt to takhle zkoušej, což nechápu. Já být ženská, tak bych to asi nedal. Ale já se s nima scházím, proč ne. Rád poznávám nový lidi.“
Fakt? Tomu se říká osobní vztah k fanouškům!
„Já je dokonce objížděl i různě po republice.“
A bylo z toho někdy něco?
„Bylo, ale tak jako dost krátkodobýho.“
Na jeden večer?
„Tak nějak.“ (směje se)
A jste teď zadaný?
„To je moje tajemství. Já jsem to vždycky řekl, protože mi přijde blbý to nějak tutlat. Ale tohle není holka ze šoubyznysu, takže o tom nechci nějak víc mluvit.“
No vidíte, čerstvá láska a vy prý teď na šest týdnů zmizíte do Tibetu. To je nějaká móda, tam teď jezdit?
„To fakt ne. Mě oslovila nadace Brontosauři v Himálajích, která v Tibetu staví školu. A my, skupina pětadvaceti dobrovolníků, tam jedeme učit děti.“
Co budete učit vy? Hudebku?
„Výtvarku. Já jsem od dětství hodně kreslil, ilustroval jsem i nějaký knížky. Takže to pro mě bude takovej návrat ke kreslení po dlouhé době, jsem sám na sebe zvědavej.
Připravoval jste se nějak?
„Právě, že vůbec. Já o tom nic nečetl, neviděl, nestudoval. Jedu tam úplně neznalej. Ale má to svůj důvod. Chci tam totiž natočit dokument z mojí perspektivy, ne sofistikovanej dokument o Tibetu. Když mě má tady plno lidí za rozmazlenýho fracka, tak chci ukázat, jak si fracek poradí v těžkejch podmínkách, který vůbec nezná.“
Měl jste tyhle charitativní sklony vždycky?
„Měl, dělám to běžně, jen o tom nemluvím, na rozdíl od ostatních. O Tibetu mluvím, protože jsem tím byl pověřenej, abych šířil osvětu a příští rok se do toho projektu přihlásili další lidi. Ale jinak se s dětma na onkologii fakt fotit nemusím. Tady vzniká spousta nadací, na kterých si jen určitý lidi dělaj sebepromo. To nepotřebuju.“
Jedete učit, sám jste ale ve škole moc neexceloval…
„Byl jsem dyslektik, dysgrafi k a k tomu zlobivej a nepřizpůsobivej gauner. Takže to bylo šílený. Naštěstí jsem dostal do vínku ten výtvarnej a hudební talent, protože jinak jsem byl úplnej loser. Seděl jsem v zadní lavici, hlásil se, ale nikdo mě nevyvolával. Profesoři kolem mě jen prošli a rezignovaně říkali: Prosím tě, namaluj mi nějakou tady kočičku… Ztracenej případ. Proto jsem začal skládat muziku, abych nějak zapůsobil na holky. Stejně to bylo k ničemu, a když jsem psal milostný dopisy, tak jsem je měl plný hrubek. když jsem používal pseudonym, každá věděla, od koho jsou. Škola byla vojna. Ale konzervatoř, to byl úplnej hnus.“
Ani jste ji nedokončil.
„Ne, hrdost mi to nedovolila, takže jsem odešel tři měsíce před maturitou. Ale nelituju toho, protože pěvecký oddělení tam pokládám za úplně scestný. Řekli mi, že nemůžu dělat muziku. A dneska jsem jedinej z tý třídy, kterej se zpěvem živí. Takže jsem důkaz, že to tam učí špatně!“
Co vaše práce, až budete pryč? Nepřijdete o kšefty?
„Záhy potom, co jsem slíbil Tibet, jsem dostal roli v muzikálu kapely Lucie v Karlíně, s čímž jsem vůbec nepočítal. Ale řekl jsem: Sorry, já jedu do Tibetu, to je prostě osud a přes to nejede vlak. A oni byli úžasní, takže i když budu chybět měsíc na zkouškách, počkají na mě.“
