7°C
Anastázie je nejstarší ze tří sester a díky povolání a zájmům rodičů vyrůstala střídavě v divadle a na závodišti. Tak není divu, že její velikou láskou jsou motokáry.
„Škoda že jsem do nich nenasedla dřív. Ale i tak mě to hodně chytlo a docela se mi daří. Zato kluci těžce nesou, když je porazím. Po závodě se vymlouvají, že jim to nejelo,“ směje se Anastázie Landová. „Byla jsem teď třetí na mistrovství republiky a chci jet i mistrovství světa,“ prozrazuje.
Protože se v řízení už vyzná, často do něj mluví i mamince.
„Obvykle říkám: Proč nejedeš rychleji? Proč brzdíš? To musíš udělat takhle… Až mi bude sedmnáct, ráda bych zažádala o řidičák,“ plánuje dopředu a přiznává, že miluje rychlost. Ta ale občas přinese i zranění.
„Asi před měsícem jsem bourala a udělala si něco se žebrem a slezinou. Když jsem volala z nemocnice mamce, vyděsila se. Jakmile ale zjistila, že to není tak vážné, nadávala mi, že jsem měla být opatrná.“
Když mluví o závodění, viditelně ožívá. Ke smůle její matky bohužel více, než když vypráví o divadle. A nebrání jí v tom ani fakt, že maminka během rozhovoru sedí opodál.
Záškoláctví? Těžký trest!
Anastázie má za sebou první rok na prestižním osmiletém gymnáziu Václava Klause mladšího Nový Porg. „Nikoho tam nezajímá, že mám slavné rodiče, protože to tam má každý druhý,“ komentuje prostředí, ze kterého si už jednou odskočila za školu. „Chtěla jsem s kamarádkou zjistit, jakou mám krevní skupinu. Tak jsme se vydaly do nemocnice. Vzápětí mi ovšem volala mamka: Co to má znamenat?!“
Logicky následoval trest. Pravda, poněkud neobvyklý. „Mamka mi přikázala, že musím jít hrát do amerického muzikálu Sweeney Todd, který tady bude a hraje se v angličtině,“ říká rozmrzele a dodává, že maminka ji pořád tlačí do studia jazyků a taky prosazovala, aby na měsíc odjela do Ameriky. „Protože jsem tam ale už byla loni, řekla jsem jí, ať neutrácí peníze,“ prohlašuje rázně.
Dohadujeme se v němčině
Ostatně, kromě obstojné angličtiny mluví díky mamince i její rodnou řečí - němčinou.
„Doma převládá čeština, když se ale začneme dohadovat, přechází se na němčinu,“ prozrazuje a dodává, že i když se narodila tady, neví, zda je víc Češka, nebo Němka. „Když Češi něco udělají špatně, prohlašuji, že jsem Němka. A jindy zase přesně naopak. V hokeji ale fandím Čechům,“ tvrdí.
Pokud to půjde, chce si malá Landová pořídit dvojí občanství. Snad proto, že by nejraději odjela na rok do Německa za babičkou.
Nesnadná volba
Čtrnáctiletou Anastázii sice ze všeho nejvíc baví závodění v motokárách, ale uvidíme ji i v rodinném muzikálu Klíč králů. Rodinném proto, že ho napsal tatínek Dan Landa a režíruje maminka Mirjam. I tak musela nejdříve absolvovat konkurz.
„Byla jsem hrozně nervózní. Myslela jsem si, že když to pokazím, mamka mi to bude doma neustále předhazovat. Nakonec jsem se postavila na jeviště a chovala se tak, jako by tam byl někdo cizí a v porotě mamka vůbec neseděla.“
Peníze spoří rodiče
Zkoušet se začne přes prázdniny, takže na honorář si musí počkat.
„Nějaké peníze na účet snad dostanu, ale nemám k němu přístup. Mamka chce, abych si vydělávala na studia.“ Přestože je jí teprve čtrnáct, s jejím názorem se doma počítá. „Máma hodně dá na to, co si o její práci myslím. Táta se předem ptá, zda mi nebude vadit, že se kolem naší rodiny bude něco dít. Já jsem ale pyšná na to, že je to můj táta.“
Jsem tátova holčička
A jak vlastně vypadá život čtrnáctileté holky? „Škola a kamarádi. Taky je módní chodit po obchodních centrech a zkoušet si věci. Ale nic si nekoupíme, protože kapesné dochází brzy.“
I když je v pubertě, většinou se k ní prý rodiče chovají jako k dospělé. „Mamka se mnou tak mluví, když mě chce donutit k zodpovědnosti. A táta? Jsem jeho holčička. Pořád,“ směje se.
Máma mluví jen o škole
Nejčastěji je doma předmětem výtek úklid. „Můj pokoj vypadá hrozně. Musím si sice uklízet jen svoje věci, někdy to ale pěkně flákám,“ přiznává sebekriticky. „Pořád to ale mamce vadí míň, než když flákám školu. Ostatně, největší radost mi máma udělá tím, že o škole nemluví. A táta tím, když se mnou jede na závody. Ale jak letos píše tu operu, tak s námi ještě nebyl. Všichni jsme velmi vytížení a rodiče pracují vlastně pořád. Takže na společný program zbývá málo času,“ dodává.
Když se jí zeptáte, zda v jejím dalším životě zvítězí závodění, nebo hraní, dočkáte se překvapivé odpovědi. „Po maturitě bych si chtěla dát rok pauzu a pak jít studovat architekturu a interiérový design,“ říká poměrně rozhodnutě. Pak se ovšem na chvíli odmlčí a mnohoznačně dodá: „Ale ještě uvidíme.“
