René Plášil: Pořád žiju na hranici zákona

Setkání stálo za to, René Plášil (38) očekávání nezklamal. Je inteligentní, otevřený a do jisté míry i upřímný. Kašle na okolí, cíleně porušuje zákony, krade a čas od času i loupí, vyznává hlavně osobní prospěch. Život měl René skutečně bohatý, víc než patnáct let ve vězení ho v galerce řadí mezi uznávané 'machry'. A on to o sobě ví.

Když režisérka Helena Třeštíková před dvaceti lety točila pro Českou televizi časosběrný dokument o mladých vězních, byl René, tehdy 18letý, jedním z nich. Vyrůstal s otcem a žil zhruba do svých patnácti let standardním způsobem. Jenže nakonec právě revolta vůči otci a jeho nové partnerce udělala z Reného to, čím je dnes. Kriminální živel. "Možná to je alibismus, ale když to neudělám já, udělá to jiný. A prachy, co jsem mohl mít, shrábne za mě," vysvětlil René Plášil, proč se občas zahodí s prodejem drog. Sám je nebere a na feťáky se dívá s opovržením, ale přiživit se na nich za špatné nepokládá.

Pistole do začátku

Byl klukem ze spořádané rodiny. Otec je koncertním mistrem v Jihočeském divadle, matka se starala o domácnost. Když bylo Renému šest let, rodiče se rozvedli. "Vychovávali mě v tom, že máma je ta špatná, a tak jsem se v tátovi viděl," vzpomíná. Jenomže když začal studovat na budějovickém gymnáziu, otec si domů přivedl baletku. "Byla jenom o šest let starší než já a to mě rozhodilo. A tak jsem šel." Přestoupil na vojenské gymnázium do Moravské Třebové. Cítil se samostatný a chtěl vyniknout. A tak byl agitátorem čety studentů a později i jejich velitelem. Perfektně střílel, prý lépe než 'lampasáci'. Ve druhém ročníku si dvě pistole vzal s sebou do Budějovic. Aby je ukázal kamarádům a aby si zastříleli. Vzápětí ho za krádež zbraní začali vyšetřovat a přišli na to, že kradl i vojenské pláště a boty – kanady. Kupoval je od něj jakýsi praporčík a prodával dál. Celková škoda dělala dva tisíce, dostal dva a půl roku natvrdo. "Tomu praporčíkovi nenapařili nic," krčí rameny René a dodává, že po čtyřměsíční vazbě už seděl ve vězení pro mladistvé v Libkovicích u Mostu. "Tehdy to šlo rychle, ne jako dneska."

Zorganizoval vzpouru

Plášil říká, že si nikdy na pobyt ve vězení nenaříkal, neměl stížnosti, nehádal se a nebouřil. Až na ty Libkovice. Tam zorganizoval vzpouru vězňů. "Já vlastně dodneška nevím proč. Byl jsem tam spokojený. Asi jsem chtěl nějakou akci, dobrodružství, tak jako to bylo vidět v televizi v americkém filmu, co už jsem zapomněl, jak se jmenoval." Vzbouřence rychle zpacifi kovali. Kdo vzdoroval, dostal nářez. "Byl jsem označen, a musím říci že správně, za podněcovatele. Dali mi o rok víc, a protože mi už bylo osmnáct, přeřadili mě na Bory." Tam se začal učit, jak to vlastně v base chodí, získával znalosti i užitečné známosti. Po roce 1989 přišla známá Havlova amnestie. Spolu s více než dvaceti tisíci vězni ji dostal i on. "Umázli mi deset měsíců a já šel domů." Jenomže doma ho nikdo nechtěl, ani táta, na kterého spoléhal. Ideály, se kterými opustil Bory (dodělat školu, najít si práci a hodnou dívku), vzaly za své. Ale René chtěl žít normálně, zpočátku se držel. Měsíc a půl dělal jeřábníka v budějovické Škodovce, jenomže pak potkal kamarádíčky. Šest jich bylo včetně nevlastního bratra Daniela. Vykradli spolu nějaké chaty a auta, a když je sebrali, měli toho na svědomí za dvě stě tisíc. "Neprokázali nám ani desetinu," směje se ještě dnes René. Ale i tak šel na dvacet měsíců za mříže. Do Horního Slavkova.

Profesionální kriminálník

Když ho v květnu 1992 pustili, umínil si, že na to půjde jinak. Zorganizoval partu lidí a na živnostenské listy odebírali spotřební zboží a potraviny. Prodávali to v několika pronajatých obchodech a stáncích v Českých Budějovicích. "To byly zlaté časy, stačilo mít živnostenský list a na fakturu vám dali takřka všude zboží zadarmo. A my samo sebou neplatili, nebo alespoň ne všechno." Parta 'fakturantů', jak si říkali, fungovala osm měsíců. Pak je policisté posbírali a soud byl tvrdý – pro Reného šest let ve Valdicích. "Tam mi bylo dobře, kdybych si mohl vybrat basu, vždycky to budou Valdice." Brali ho vězňové i personál. První kvůli sociálnímu cítění, druzí pro férovost jednání. Ve Valdicích mu také diagnostikovali roztroušenou sklerózu, která ho postupně stravuje víc a víc. "Je to prý dědičné, po prababičce. V příbuzenstvu mám 164 lidí, ale spadlo to jenom na mě." Vězeňský lékař mu předepsal několik druhů léků. "Bral jsem jenom něco, ostatní jsem prodával. Co tabletka, to stokoruna. Nežil jsem si zle." Z Valdic šel za známými z vězení do Prahy. Už se ani nesnažil žít poctivě, kradl, loupil, vykrádal, dělal překupníka. Někdy se topil v penězích, jindy si musel půjčovat. A prý tak žil rád.

Utekl majoru Zemanovi

V té době si ho našla režisérka Třeštíková pro svůj film. Její manžel ho posléze kvůli čemusi poprosil o sestavení slangového slovníku vězňů a René to udělal. "Ještě s kamarádem jsme jeli k němu domů, ale on tam nebyl. Kdybych byl sám, nešel bych, ale takhle jsme se k nim dovnitř podívali. Vzali, na co přišli. Obrazy, hifi techniku, sbírku známek a hlavně starožitné zlaté hodiny v podobě slunce. Znalec je pak u soudu ocenil na částku od pěti tisíc do dvou milionů a já je prodal za 720 tisíc. Když mě pustili, paní režisérce jsem skoro všechno vrátil, ale ty hodiny už ne." René se pak uklidil do Budějovic, vykradl tam dalších dvanáct bytů a dopadli ho. "Když mě vezli z vazby k soudu, utekl jsem. Hlídal mě major a jmenoval se Zeman. To je dobré, ne?" směje se René. Skončil zase ve Valdicích.

René zná dobře všechny 'prominenty'

Plášil zná spoustu 'proslulých ' kriminálníků osobně. Kájínka ("pořád si na něco hraje, čím víc o něm píšou, tím víc si myslí, že je inteligentní"), spartakiádního vraha Straku ("vygumovaný a zakomplexovaný idiot") i mnohonásobného vraha Roubala ("s ním se ani mluvit nedá, naučil se pár frází a stačí mu to"). Možná že i kvůli jejich osudu se po propuštění ještě jednou pokusil žít jako ostatní. "Začal jsem dělat tady v Budějovicích u rakouské firmy, při obsluze papírenských strojů. Až do loňského prosince, šestnáct hodin denně, často jsem těch hodin měl i 240 za měsíc. Ale z platu jsem dostával kolem šesti tisíc, ostatní mi sráželi. A za pět měsíců jsem odvedl na daních asi sedmdesát tisíc, to je hrůza, ne?" René totiž státu dluží víc než tři miliony a lidem 'porůznu' asi milion. "S nimi se nějak srovnám, půjčí mi vždycky znovu a státu nic vracet nehodlám."

Dál jako dosud? Ano!

Jeho 'pracovní kariéru' ukončil úraz. Paleta mu zlomila palec na noze, jeho nemocenská dělá asi dva tisíce korun. Z toho žít nedokáže. "Já potřebuju tak padesát tisíc na měsíc, legálně mám kolem dvaceti. Něco dá táta, máma, která se vdala do Německa, pošle nějaká eura a zbytek musím sehnat. Ale státu na krku nevisím, sociální dávky považuji za ponižující, postarám se sám." Jak? O tom mluvit nechce. Žije s osmnáctiletou Terezou, aranžérkou. Rád jezdí na motorce, i když má zákaz řízení, do Prahy nesmí – tu má zakázanou do roku 2010. "Ale na film paní režisérky přijedu, na jeden den mě do Prahy pustí."