Michalovi Tučnému by už bylo 60! Tento týden by se nekorunovaný král české country Michal Tučný dožil šedesátky! Džíny s laclem, kostkovaná košile, na hlavě pořádný širák a na nose brýle - tak si ho pamatují miliony fanoušků, kteří ho milovali - a milují stále. Jeho písničky o životě, toulavých botách, zaprášených cestách i lidských slabostech. Jaké ale byly poslední měsíce a týdny jeho života? Věděl vůbec, na jakou nemoc umírá? Jak se z této rány vzpamatovala rodina a co jeho "holky" - manželka a dvě dcery, dělají dnes? "Stalo se to v roce 1971. Seděl na mé židli v šatně plzeňského divadla Alfa a když jsem tam vstoupila a naše pohledy se setkaly, byla to láska na první pohled," vzpomíná na první okamžik setkání se svým osudovým mužem Marta Tučná (59). V té době se však rozváděla a na nějaké avantýry příliš zvědavá nebyla. "K nám do divadla ho přivedl Petr Novotný," dodává Marta. Pak odjela s Laternou Magikou na tři měsíce do Španělska. Michal jí začal psát a když se vrátila, byla jejich láska už zpečetěná. Brzy byla svatba. "Byli jsme si vzácní a měli se rádi. Celý život," tvrdí Marta. Z dalšího jejího vyprávění je ale jasné, že i když to byl krásný život, jednoduchý nebyl. "Michal měl v dětství žloutenku a z toho měl oslabená játra. Vlastně vůbec nesměl pít. Pak prodělal i závažnou operaci po proděravění střev a profesor Herz, který ho operoval a zachránil mu život, mi tenkrát jasně řekl, že nesmí pít už vůbec. Ani kapku. Jenže on to porušoval. Nešetřil se a já se na něj zlobila, protože mě tím trápil. Když jsem pak ale šla na jeho koncert a viděla, jak ho lidé mají rádi, protože do svých písniček dává srdce, všechno jsem mu zase odpustila," vzpomíná Marta Tučná. Řadu krásných let spolu strávili v jihočeských Hošticích - vesničce, kde se dnes každé léto koná vzpomínkový festival Stodola a kde Zdeněk Troška natočil svou trilogii o Slunci a senu. "Za Zdeňkem nás přivedla Helena Růžičková a chalupa, kterou jsme si v Hošticích koupili, vlastně patřila Zdeňkově pratetě," dozvídáme se od vdovy po králi české country písničky. Okamžitě si to tu zamilovali. Chaloupka jako z pohádky, v setnici pec, na dvorku pampelišky, to měl Michal rád. Chalupu v Hošticích si rodina pořídila v roce 1979. V době, kdy starší dceři Gábině, kterou Marta měla z prvního manželství, bylo 13 let a mladší Míše, která se jim narodila brzy po svatbě, bylo pět. V Hošticích to tenkrát opravdu "žilo". "Michal tady hrával a zpíval na hasičském bále a pak tu začal zkoušet i nové programy se svou kapelou Tučňáci. Přitom bavili celou vesnici. A k tomu se vždycky peklo ještě i nějaké to prase nebo beran. A hudba se střídala dokonce i s promítáním! "Na vrata se pověsilo plátno a pouštěly se kovbojky," dozvídáme se. V době, kdy ještě nebylo tak rozšířené video, si každý na náves přinesl židli a bylo vymalováno! Léta plynula a všem bylo fajn. A i když měl Michal Tučný podlomené zdraví a nešetřil se, nikoho by nenapadlo, že onemocní tak závažnou chorobou, jako je rakovina, a že svůj boj prohraje tak brzy. "Začaly mu ubývat síly a já začala něco tušit. Bylo to ve dvaadevadesátém a do Hoštic jsme se přestěhovali už natrvalo, protože tady se cítil nejlíp. Jeho zdravotní stav se zhoršoval, a tak jsme mimo jiné vyhledali i léčitelku. Lékaři mi diagnózu rakoviny potvrdili v lednu 1995, kdy měl první velký záchvat. Strávil tři týdny v nemocnici na Vinohradech, ale poté se zase vrátil na chalupu. Pravdu o jeho nemoci jsem Michalovi říct nedokázala, i když se mě často ptal beze slov, když se mi zadíval hluboko do očí. Věděla jsem, že kdybych mu to řekla, zlomilo by ho to, protože život miloval. Začal hubnout a míval bolesti, Pak přišel 10. březen 1995 a Michal Tučný vydechl naposledy. "K večeři snědl bílý jogurt s rohlíkem a šel si lehnout. V noci začal křičet bolestí, tak jsme ho rychle převezli do vinohradské nemocnice. Zemřel ještě té noci kolem druhé hodiny. Bůh ho měl rád, bylo to rychlé," vypráví jeho bývalá žena. Co bylo po tom? "Bylo to období, kdy jsem duševně zestárla o spoustu let," pokračuje vyprávění. Začalo to úmrtím mé maminky, půl roku na to mi umřel tatínek a za necelý další rok můj manžel. Úplně nejhorší byl první rok po Michalově smrti. Pak jsem ale cítila, že chce, abych žila dál a vzpamatovala se. Byl se mnou pořád. Třeba jsem jela autem a najednou slyšela jeho hlas, jak mi říká, abych zpomalila a tím jsem se vyhnula bouračce. Možná se tomu budete smát, ale povídám si s ním dodnes bez ohledu na to, že žiju plnohodnotným životem po boku jiného muže. Jsem šťastná a žiju pro své dcery a vnuky. Gábina má už dvě velké děti, Pepíka (17) a Zitu (14) a když byl Pepík malý, Michal si ho užil možná víc než naše holky. Tenkrát měl málo času, ale jako táta byl vždycky spravedlivý," uzavírá své vyprávění paní Marta. Těch 24 společných let stálo prostě za to!