„Waldemara Matušku jsem poznala daleko dřív, než jsem s ním točila filmy Limonádový Joe (1964) a pak Fantoma Morrisvillu (1966). Waldemar tehdy v Praze začínal, neměl ani kde bydlet, tak různě přespával v divadelní šatně u pana Wericha,“ vzpomíná Květa Fialová (80). Zpěvák byl teprve na úplném začátku své pěvecké dráhy a do kapsy měl hodně hluboko. O vlastním bydlení si mohl jen nechat zdát.

„Hrála jsem tehdy u Wericha a Matuška k nám v roce 1958 přišel. Myslím, že ho tam přilákal nejen pan Werich, ale jako muzikanta ho zaujala taky výborná kapela včetně pana Vlacha. Okamžitě jsem Matušku pojala do srdce, protože měl širokou duši a byl báječný člověk. Potkávali jsme se pak pořád. Napřed v Limonádníkovi a pak třeba ve Fantomu Morrisvillu, ale i v jeho pořadech v televizi. To už byl ale slavný a nemusel spát v šatnách. Byl to vynikající kolega, který kolem sebe šířil pozitivní energii, vždycky byl dobře naladěný a galantní.

Například můj muž Pavel Háša režíroval s Waldemarem televizní pořad Co nikdy neodnese čas, tak jsem v jednom dílu taky byla. Jeden čas se ženy u nás dělily na ty Matuškové a pak na ty Gottové, a já patřila vždycky k té první skupině. Pro život potřebujete hlavně chleba, nic jiného. Waldemar pro mě chleba byl.

Když přišla ta smutná zpráva, že zemřel, byla jsem úplně náhodou doma a dokonce měla zapnutou televizi, což nebývá často. Zapálila jsem svíčku. Odešel tam, kde mám maminku, sestru a spoustu dalších blízkých lidí. Naštěstí mám ty dva světy propojené.“