Jan a Eliška Kapličtí: Příběh velké lásky

"Pro sestru to nyní bude velice složité," svěřil se Blesku Eliščin bratr Kryštof. "V Čechách momentálně určitě nebylo zamilovanější ženy. A ten cit byl vzájemný. Jan měl s Eliškou výjimečný vztah," dodal Kryštof.

Eliška už jako malá holka pochopila, že život nevede po přímočarých vyšlapaných cestách: její maminka se třikrát provdala, žila se třemi architekty, s každým z nich měla dítě.

"Maminka si nejspíš uměla přiznat, že láska odešla, že přestala milovat. Byla upřímná. A odvážná. V tom jsem doufám po ní," svěřila Eliška Nedělnímu Blesku loni na podzim. Ji samotnou také nečekal právě jednoduchý vztah, ale tehdy ve Veletržním paláci s kamerou v ruce ještě nic určitého nevěděla, jen tušila. V dětství si chtěla vzít Vinnetoua, v pubertě Charlese Bukowského, v devětaosmdesátém se zamilovala do Václava Havla, potom do Jáchyma Topola.

S Kaplickým to láska na první pohled nebyla, na druhý už zřejmě ano. Roky běžely, Eliška dokončila FAMU, vídali se stále častěji a pomalu si přestávali namlouvat, že je jejich vztah pouze pracovní.

"Obdivuji ho kvůli jeho povahovým vlastnostem, kvůli tomu, jaká je čistá a čestná duše," prozradila Blesku Eliška. "Nikdy se neohnul, a proto v šedesátém osmém emigroval, chtěl něco dokázat. Začal od naprosté nuly v cizím městě, v cizí zemi, bez jakékoli pomoci. Vážím si toho, jak mi pomáhá, jak se mě snaží vyzdvihnout a být mi oporou. Předtím jsem měla soutěživé partnery, přetahovali jsme se, to mě tady nečeká. Brání mě a chrání, i já ho budu bránit jako lvice," říkala ještě v době, kdy byli s Janem šťastní.

Bylo třeba požádat o Eliščinu ruku

Slavný architekt se zamiloval jako kluk. Trápil se jak studentík, zda jeho vyvolená (mladší o čtyřicet let) lásku opětuje, ale mohl být úplně klidný, Eliška hořela stejně.

On s neuvěřitelným zápalem popisoval novinářům, jak mu učaroval její půvab, ona to s vlídným úsměvem komentovala slovy: "Muži se většinou nevyjadřují v tom smyslu, že by chtěli být své ženě milencem a že by chtěli být tou láskou, tou druhou polovinou. O tom muži příliš nemluví, více se jim zamlouvá být macho a tohle dělat jen tak okrajově, možná sem tam přinést kytku a říci: Miláčku, dneska máme výročí."

Když ji požádal o ruku poprvé, vylekala se a odmítla, podruhé už to nedokázala. Bylo ovšem třeba zajít se ukázat do Eliščiny rozvětvené rodiny a požádat o ruku také rodiče, pochopitelně mladší než ženich.

"Nejdřív šel samozřejmě za maminkou, ale pamatuju si, jak byl nervózní," vyprávěla Eliška. "Pak si získal i tatínka, pana Boučka, tomu navrhl vlastně i plakát k filmu Václav, který tatínek produkoval. Tak si vzájemně pomáhají. Mně se hrozně líbí pozorovat, jak vášnivě diskutují o politických, společenských a celosvětových problémech."

Existovala možnost, že bude rodina Elišce o čtyřicet let staršího nastávajícího manžela rozmlouvat? Neexistovala: "Myslím, že hodně přátel mi mého muže rozmlouvalo, ale rodina se neodvažovala, protože tušili, že když mi ho budou rozmlouvat a říkat, že to není úplně dobrá partie, tak já hnedka druhý den zorganizuju svatbu."

Svatba v černém

Brali se v říjnu 2007, oba byli v černém. "A já jeden z těch oděvů navrhl, tady pro milostivou paní," pochlubil se tehdy Nedělnímu Blesku Jan Kaplický. "Hrozně dlouho trvalo rozhodnutí o barvě, ale myslím, že to bylo v pořádku. Černá je elegantní, netradiční, bylo to doplněno zlatými botami, rukavicemi, a ještě navrch zlatou kravatou.

I květiny byly zabaleny ve zlatém papíře." Čerstvý novomanžel zářil a neváhal o svém štěstí hovořit: "My jsme dvě srdce, ale jedna duše. Inspirujeme se. Deset let života prožil Jan Kaplický po boku úspěšné architektky Evy Jiřičné (69). Jednoho dne jejich vztah nadobro vyprchal.

Na soužití se světoznámým architektem v Londýně ale Eva Jiřičná nevzpomíná jen v dobrém. I po více než třech desítkách let v ní zůstává hořkost. Na otázku, proč se nakonec rozešli, odpovídala ještě před nedávnem novinářům: "Těžko se to definuje. Pořád to nějak jde a jednoho dne se probudíte a řeknete si, že je čas sbalit kufry. Prostě ten vztah nějak vyprchal. Tak jsem to udělala a odešla..."

Její přátelé - manželé Victoria a Daniel Špičkovi ovšem prozradili v pořadu České televize 13. komnata Evy Jiřičné, že Kaplický se choval sobecky, žárlil na její pracovní úspěchy. Když Eva odešla, bylo to prý 'bez libry v kapse'.

Hořkost po vztahu s Kaplickým Evě nebránila v přátelství. Jako předsedkyně poroty rozhodující o stavbě Národní knihovny v Praze se oprostila od zkrachovalého vztahu s Kaplickým a přiklonila se k návrhu chobotnice.

O trvajícím přátelství svědčí i její lítost nad jeho smrtí. "Telefonoval mi před cestou do Prahy a svěřil se, jak se těší na narození dcery. Vím, že z toho měl velikou radost..." svěřila se krátce po jeho smrti České televizi Eva Jiřičná. Knihovna by nevznikla, kdyby v pozadí nestála tato dáma. Budova symbolizuje všechno možné, ale někde v pozadí to tam je. Když jsme se seznámili, byl projekt knihovny ještě na začátku, ale Eliška jezdila na platformě třicet metrů nahoru, aby dala vzniknout fotografi i výhledu. To jsou obětavé kroky, to pro vás jen tak někdo neudělá."

To období nebylo pro Kaplického právě klidné, kvůli sporům o Národní knihovnu zrušil i plánovanou svatební cestu do Paříže. "Rozmýšlíme se, jestli účet za vyhozené letenky pošleme panu Bémovi," žertoval hořce. "Je to možné. To by ho rozhodně stálo hodně peněz. Do Paříže, k slunci blíže... A houby!"

Eliška se domnívala, že bude za manžela bojovat časosběrným dokumentem Oko nad Prahou, mapujícím fascinující dění okolo Národní knihovny ("V tuhle chvíli je to detektivka," poznamenala), do cesty se jí však postavila překvapující novinka: "My jsme nic neplánovali a nic jsme nechtěli, to byla úplná náhoda," vysvětlovala už ve vysokém stupni těhotenství. "Ale samozřejmě, že jsem si to tak představovala... S mužem s takovým genofondem, jako je můj manžel, by myslím spousta žen chtěla dítě. Někde v hloubi duše jsem si říkala, že by to bylo úplně to nejkrásnější, co by nás mohlo potkat. Mohla bych teď rozdávat radost a štěstí po hromadách, po hrstech."

Seznámili se před devíti lety, loni se vzali | Archiv Elišky Kaplický Fuchsové

Ve středu zemřel

Idyla pokračovala. Neměla mít ale dlouhého trvání. Manžele Kaplické nerozdělil věkový rozdíl ani ztráta vzájemné lásky, ale smrt. Ještě měsíce předtím známý architekt posílal půvabné manželce do kanceláře kytice růží, navrhoval pro ni plavky, šaty, šperky, skleničky, svatební keramický servis Bettina i celý londýnský byt od nábytku přes kulatou postel až po žárovky.

"Jenom musíme vysázet břečťan a kytičky na balkon, to bude můj a Johančin úkol, to se těším," plánovala Eliška. "Vím, že až bude Johance pět šest, půjde se mnou na tu Letnou, knihovna tam bude stát a všechno bude v pořádku," byla ještě na podzim přesvědčena paní Kaplicky Fuchsová. "Až půjde do školy, bude si tam chodit půjčovat knížky, a když bude hodná, pozvu ji nahoru na dortík. Z učebnic se dozví, že tatínek vyhrál první mezinárodní soutěž. Myslím, že všechno dopadne dobře. Kdyby ne, ona za to bude bojovat dál, proto jí dám jméno Johanka - bojovnice."

Johanka se narodila uplynulou středu. Tatínek u porodu nebyl, čekal za dveřmi. Holčičku si pochoval, ale připít si na její zdraví mu už nebylo dopřáno. Večer zkolaboval a zemřel na ulici.