Jaká je vaše první vzpomínka na Stanislava Grosse?
„Pamatuji si, jak jsme se poznali na nějaké akci sociální demokracie kolem roku 1990. Jeli jsme spolu tramvají do Vršovic, protože tam také tehdy bydlel, mluvili jsme spolu a nemohl jsem přehlédnout, že to je mimořádně bystrý a dobře se vyjadřující chlapec. Tou dobou jsem byl ústředním tajemníkem sociální demokracie a od té jízdy tramvají jsem věděl, že mu chci pomoci v jeho startu.“

Jak jste reagoval na zprávy o jeho smrti? Byl jste jedním z bývalých kolegů z ČSSD, kteří s ním ještě byli v kontaktu.
„Tak vzhledem k tomu, že jsem něco tušil o jeho zdravotním stavu, až takové překvapení to pro mě nebylo. Hovořil jsem o tom s některými lékaři a ti říkali, že takováhle diagnóza, která postihla Standu, tak jak přichází, tak v některých případech může i zázračně odejít. Pořád jsem čekal na zázrak, ten se nedostavil.“

Už jste kondoloval jeho ženě Šárce?
„Zatím ne a myslím, že to je spíš záležitost těch příštích dnů. Myslím, že rodina teď potřebuje klid a nemá smysl, abych teď jitřil rány. Upřímně my se s tím také s manželkou musíme trochu vyrovnat, protože i když ta zpráva není úplně nečekaná, pro nás je to obrovská osobní ztráta, protože jsme Standu měli rádi.“

Video
Video se připravuje ...

Gross zemřel ve svém domě, neobešel se bez péče ošetřovatelky David Turek

Co paní Grossové řeknete, až s ní budete mluvit?
„Je to především ztráta pro Standovu rodinu, pro dvě dcery, které jsou ve věku, kdy by otce velmi potřebovaly, pro jeho manželku. A naše rodinné vztahy byly takové, že kdykoliv si paní Grossová a její dcery budou přát, jsme připraveni jim s manželkou pomoci.“

Před dvěma lety byl pan Gross na vašich šedesátinách a nemocně vůbec nevypadal. Vy jste o jeho nemoci věděl?
„Já myslím, že v té době to ani nebylo aktuální, případně ta diagnóza nebyla. Anebo to věděl jenom on.“

Kdy jste s ním byl naposledy v kontaktu?
„Naposledy to bylo v červnu minulého roku na premiéře muzikálu a to jsem byl překvapen změnou jeho zdravotního stavu k horšímu. A pak v těch posledních měsících, kdy jsem se s ním chtěl setkat, tak myslím, že on velký zájem o to vídat lidi neměl. Už asi chtěl, aby si ho pamatovali takového, jaký byl.“

Co kdyby třeba chtěla s pohřbem pana Grosse nějak pomoci ČSSD? Zaslechla jsem takové spekulace.
„Já si o tom nemyslím vůbec nic.“

Tomu nevěřím…
„Je to gesto trošku opožděné.“

Jak lidé budou na Grosse vzpomínat? Na jedné straně politik pošpiněný neprůhlednými financemi, na druhé straně člověk s tragickým příběhem…
„Nevím, jak ho budou vnímat lidé, kteří ho znají jen z médií, ale já ho budu vnímat jako člověka, kterého jsem měl rád, se kterým jsem měl přátelské vztahy, měl jsem rád jeho rodinu. A to je pro mě rozhodující.“