1°C
Unikátní Pidikino je místo pro tvůrce a milovníky filmů. Jsou za ním nadšenci
Poznali se díky kamarádovi z dětství, teď provozují jedno z nejunikátnějších kin v republice. Architekt František Bosák a kameraman Filip Štoček rozjeli projekt Pidikino. Svůj snímek sem může nabídnout každý, kdo natočí třeba studentský film, nebo dokument.
Nápad přišel náhodou. Parta nadšenců z „Radlické kulturní sportovny“ a „Kavárny co nemá jméno“ začala v pražských Holešovicích budovat „Vnitroblock“. Multifunkční místo, ve kterém je možné třeba posedět s přáteli. Kameraman Filip se s nimi znal a tak slovo dalo slovo a začal si plnit svůj sen.
Pro Filipa nastala několikaměsíční práce, malý sklep na Praze 7, který dřív sloužil k uskladnění uhlí, měl přeměnit v kino. Teprve týden před otevřením Filip zjistil, že to sám nezvládne. „Zavolal jsem Františkovi, že potřebuji pomoc. Vůbec to tady nevypadalo jako kino. Pustil se do práce, pracovali jsme 22 hodin denně, ale nakonec jsme díky kamarádům kino otevřeli,“ vzpomíná Fililp.
„Hrozně krásné bylo, že celá rekonstrukce probíhala s pomocí kamarádů. Třeba mně kamarád truhlář dlužil peníze, tak jsem mu řekl, ať mi to splatí prací v Pidikině,“ zmiňuje František, který do té doby interiéry navrhoval, ale ještě nikdy žádný sám nedělal.
Dnes kino slouží všem milovníkům filmu. Zatím tady kluci promítají dokumenty, je to pro ně snazší a levnější. Ale do budoucna by chtěli promítat i hrané filmy. Právní stránka takového promítání je složitější, než oba očekávali. Oproti tomu dokumenty je možné odebírat zdarma nebo prostřednictvím barteru.
„Snažíme se také sbírat projekty našich kamarádů. Budeme mít například projekci hororu Lesapán od Pavla Soukupa. Měli jsme také projekci studentských filmů ze Zlína a z Písku,“ uvádí Filip a dodává: „Čekáme na to, až nám sami filmaři začnou nabízet svoje projekty, jsme tomu otevření.“
Kino na dvanácti metrech čtverečních
Pidikino si zájemci také pronajímají. Kdokoli si tam potom může pustit film, který si přinese. Kino má dvanáct metrů čtverečních, lidé sedí na zemi a na konci každého filmu následuje diskuse. Té se často účastní i sami autoři.
Do budoucna by provozovatelé chtěli dělat rozhovory s režiséry. Velké zadostiučinění mají, když nemusí vést diskusi po filmu, ale diváci ho rozeberou sami. „Snad nejhezčí byla projekce „Autistického filmu“. Na tu přišli asi tři lidé s Aspergerovým syndromem a po projekci všechno začali rozebírat s ostatními diváky,“ dodává František.
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.