Muž neutratí ani vindru, přitom má plnou ledničku jídla. Jak to dělá?
Zatímco si většina z nás láme hlavu nad tím, z čeho zaplatí vánoční dárky, nic z toho Němce Raphaela Fellmera (30) netrápí. I když není bezdomovec, tak se živí z toho, co mu dá kontejner. Zavrhl totiž peníze a vše si obstarává právě z odpadků, od přátel nebo výměnným obchodem.
Někteří sousedé ho mají podivína, jiní mu fandí a s podivem sledují jeho obdivuhodný způsob života. I když je ženatý a má malou dcerku, vytěsnil ze svého života veškeré peníze. Nemá žádné konto v bance, peněženku, a když mu někdo nabídne nějaké peníze, odmítne je.
Svou filozofii života bez peněz si na vlastní kůži vyzkoušel při cestě do Mexika, kam se vydal před čtyřmi lety. Při cestě neutratil ani vindru. Přes Atlantik přeplul na lodi italského milionáře, kterému pomáhal s její údržbou. Po Mexiku jezdil stopem a ubytování si vždy odpracoval. „Prostě jsem zavrhl mamon,“ říká.
Na cestách potkal i svou nynější manželku Nieves Palmer z Mallorky. Když se vrátili do jeho rodného Berlína, byla již těhotná. Nyní žijí v podkroví domu úspěšného advokáta, kterému pomáhá s údržbou domu a zahrady. Tam pěstuje i ovoce a zeleninu.
Nákupy v kontejneru
Přestože jí Raphael i s manželkou Nieves a dcerkou Almou Lucií pouze biopotraviny, vybírá je z kontejnerů velkých supermarketů. Někdy mu potraviny nosí sami prodavači, kteří mu dávají procházející zboží. „Nikdy nehladovíme. Jídlo často rozdávám i sousedům,“ říká Berlíňan.
Oblečení získává rodina na oděvních burzách, kde šaty směnuje za jiné. Případně si věnované oblečení poctivě odpracuje. Celá rodina se však od peněz úplně neoprostila. „Ještě bohužel nejsme úplně nezávislí na penězích,“ přiznává Nieves. Na pojištění vystačí její vlastní úspory a příležitostný výdělek psycholožky. Rodina navíc bere příspěvky na Almu Lucii.
Raphael se kvůli svému neotřelému způsobu života bohužel často setkává s nepochopením a negativními reakcemi. „Někdy slýchávám poznámky o tom, že jsem líný a nechce se mi pracovat. Jenže já se rozhodně jako žádný příživník necítím. Beru si jen to, co jinde přebývá a zbytečně by skončilo na skládce,“ uzavírá Němec.