Tragický příběh Hanče a Vrbaty: Prohráli na Velikonoce boj s horami

Pamětníci tehdejších událostí už mezi námi nejsou. Lidskou paměť tak oživují jen listiny z té doby a věci, které s ní souvisejí. Příběh o Hančovi a Vrbatovi, ve kterém první dal život za vítězství v závodě a druhý se obětoval pro něho, aby mohl – jak věřil – vyhrát, ukazuje sílu přátelství a vůle.

Kamarádi

Hanč a Vrbata se poprvé poznali na vojně, sloužili spolu v Sarajevu. Pocházeli ze stejného kraje a měli i stejnou zálibu ve sportování. Hanč dával přednost lyžím, Vrbata cvičení v Sokole, i když lyžovat uměl také.

Po vojně se z obou stali nadšení propagátoři sportu a zejména lyžování. Vrbata jako náčelník Sokola v Mříčné u Jilemnice i Hanč jako obyčejný tkadlec a zedník z Benecka se stali pojmem. Zejména Hanč, který proslul houževnatostí a odvahou, se proslavil. Získal řadu trofejí a ocenění, první titul Mistra lyžování Království českého vybojoval už v únoru 1907.

Velikonoce

Závod 24. března 1913 Hanč původně běžet nechtěl. Jeho žena měla brzy porodit. První dítě jim zemřelo krátce po narození a druhé čekali manželé s úzkostí a obavami. Hanč se ale nakonec nechal přemluvit. Podle ředitele Krkonošského muzea v Jilemnici Jana Luštince, který je znalcem Hanče i Vrbaty a jejich osudů, v tom hlavní roli sehrála Hančova touha získat prvenství v těžké mezinárodní konkurenci.

„I když závodilo jen sedm lyžařů, všichni měli zvučná jména. Třeba Bartel ze Ski Klubu Windsbraut Polaun byl obávaný soupeř,“ říká. A tak Hanč manžel ce z domova utekl. Odpoledne vzal lyže, něco k snědku a ušel pětadvacet kilometrů z Hrabačova, kde tehdy žili, až na Labskou boudu.

Závod

Běžet se mělo po trase Labská bouda – sedlo nad Martinovkou – Sněžné jámy – Violík – Novoslezská bouda – Vosecká bouda – opět Violík – Labská bouda – Harrachovy kameny – Labská bouda. Dvě kola závodu byla úplná, třetí od Violíku přes Labskou louku a Krkonoš dolů na Mísečky k cíli. Závodníci prošli lékařskou kontrolou, každý složil čtyři koruny startovného a o půl osmé ráno vyrazili.

Vichřice

Z dobových pramenů popsal závod i tragédii zřejmě nejpodrobněji a nejpřesněji Věstník krkonošský ve zvláštním Hančově čísle, vydaném v Jilemnici 12. dubna 1913. „Do 15 km jízdy se ujal vedení Hanč, avšak pro nepříznivost počasí se někteří účastníci závodu vzdali. Když pak kolem 10. hod. spustil se déšť s ostrým vichrem, bylo zřejmo, že se závody neskončí.“ Všichni lyžaři vyjeli na trať jen v košilích a užívali si osmistupňové teploty. Jenže déšť se změnil v prudké sněžení, ochladilo se a začala hřebenová vánice. Šlo o život.

Hančův hlavní soupeř Bartel vzdal a sjel na Labskou boudu, ostatní závodníci, někteří s omrzlinami, tam dojeli rovněž. Na trati zůstal samotný Hanč, který kvůli větru neslyšel varování kontrolního komisaře na Violíku a jel dál.

Tragédie

Věstník krkonošský napsal: „Když se Hanč ani k 1 hod. nevracel, jak bylo (na Labské boudě) očekáváno, vydali se ho pp. Rath, Jarolímek a inž. Fišer hledat. Rath odebral se směrem ke Krakonoši a také asi 2 a půl km od Labské nalezl Hanče klečícího na zemi, kterak má lyže zabodnuté špičkami ve sněhu. Postavení Hančovo bylo již bědné. V ústech měl píšťalku, kterou marně volal o pomoc... Mluvil nesouvisle, Ratha nemohl již poznati.“ Rath se pokusil Hanče dotáhnout na Labskou boudu, ale síly mu stačily jen asi na 500 metrů. Pak ho posadil ke směrové tyči a šel na boudu pro pomoc.

Hanče na rohačkách pak dovezli do Labské, kde mu podali koňak, třeli mu tělo a dávali umělé dýchání. Marně. Přítomný lékař Šimer konstatoval smrt vysílením a ochrnutím srdce.

Záhada

Mrtvý Hanč na sobě ale k údivu všech měl kabát, rukavice i čepici. Odkud? Vždyť vyjel jen v košili! Ředitel Krkonošského muzea Luštinec o tom říká: „Až později vešlo ve známost, že Hanč svého přítele Vrbatu na závody pozval jako diváka. Někde na trase se museli potkat a Vrbata mu obětavě dal své šatstvo, aby – jak předpokládal – mohl závod dokončit. Sám sebe vydal všanc vichřici, jen aby příteli pomohl.“

Ředitel Luštinec zároveň upozornil na záhadu, kterou se dosud nikomu nepodařilo objasnit. „Hanč projel kolem Violíku krátce před polednem, ale Rath ho nalezl až kolem půl druhé. Co se dělo těch zhruba devadesát minut, kdy se Hanč s Vrbatou potkali? To neví nikdo.“

Bez kabátu

Mezi pátrači po Hančovi, kteří ho vyjeli hledat z Labské boudy, byl i inž. Fišer. Jel směrem na Mísečky a poté sjel ke Dvorským boudám, kde chvíli odpočíval. Věstník krkonošský to popisuje takto: „V tom přišel horal, který je duševně chorým, a oznamoval, že na Krakonoši leží lyžař bez kabátu. Inž. Fišer vzal ihned čutoru horkého čaje a vydal se na Krakonoše. Poblíž tabulky ukazující cestu k Spindelmühle nalezl ve sněhu zabodnuté lyže a na zemi člověka bez kabátu, čepice a rukavic.“

Spolu s horalem a náhodným turistou ho dovezli na Mísečky. Až tam zjistili, že to není Hanč, ale někdo neznámý. Teprve v jilemnické márnici 25. března kdosi v těle poznal Václava Vrbatu…

Pomník

Na návrší nad Mísečkami dnes stojí na památku Hanče a Vrbaty pomník. Jejich tragédie se řadí k legendám o odvážných, houževnatých průkopnících lyžování v českých zemích. 24. březen se slaví jako Den Horské služby.