Studna majora Zemana: Vonoklasy nesou stigma vraždícího šílence i 45 let poté!

„Jó, televize má velkou sílu,“ pokrčila rameny starší žena na autobusové zastávce ve vesnici. „A ten díl ze seriálu o Zemanovi, tu studnu, natočili parádně. I já jsem se bála, když jsem ji viděla.“

Skutečnost

Dnes to v ulici, kde žila rodina Jelínkova, vypadá úplně jinak než v roce 1968. I domy jsou jiné, včetně toho, kde se kdysi vraždilo.

„Tady už není nic, jak bylo,“ říká Miloslav Pohořalý (74), který na adrese vraždícího maniaka bydlí. „Byli jsme jacísi vzdálení bratranci, nějaký ten příbuzenský vztah tam byl, ale jinak jsem ho neznal, a vlastně snad ani nikdy neviděl,“ říká.

„Dům jsem koupil jako spáleniště, byly tu trosky. Postavil jsem ho znova a vlastníma rukama,“ dodává. „Studna tu už taky není, zasypal jsem ji a stromky vysázel nové. Ty poškozené, s oloupanou kůrou, uschly.“ A pak si postěžuje na nezvané návštěvy, kteří mnohdy i obtěžují. „Jsou takoví, co nám lezou na zahrádku, nedovolí se, neptají se. Hodně to unavuje a zlobí, hlavně v létě. Chceme mít klid.“

Starosta

Starostou ve Vonoklasech je už druhé funkční období Pavel Jirkovský (64, nez.). Když Jelínek vraždil, ještě tu nežil, ale z vyprávění celý případ dobře zná.

„Teď už tu pamětníci vlastně nejsou, ale ještě před pár lety by vám tu dost lidí řeklo, jak to všechno bylo,“ říká.

Mladý Jelínek se narodil postižený dětskou obrnou a s jejími následky bojoval celý život. „Byl ochrnutý na levou ruku a pravou nohu, říká se, že jeho matka si jeho nemoc vyčítala, jako by za ni mohla. Dělala pro syna všechno, dokonce ho vozila na kárce do školy v sousedních Černošicích.“

Rodiče dali synovi na tu dobu nebývale kvalitní vysokoškolské vzdělání. Jejich »Staník« vystudoval jadernou fyziku, a nějaký čas ji dokonce přednášel.

„Otec mu dokonce vykal a říkal mu pane inženýre,“ dodává starosta. „Ale syn se ho prý podvědomě bál, byl na něj fixovaný a bez odporu plnil, co mu otec řekl.“ A pak starosta rezignovaně mávne rukou. „Ten masakr nad Vonoklasy pořád visí jako stigma. Děje se tu spousta zajímavých věcí a život je tu košatý, ale ta studna je zkrátka hodně silná.“

Panická hrůza

Mezi pamětníky je ve Vonoklasech nejstarší paní Marie Šebánková (83). Žije tady už šedesát let, i když – jak podotýká – narozená tu není. „Já pocházím z jižních Čech, sem jsem se přivdala,“ vysvětluje sympatická žena.

Rodinu Jelínků si vybavuje dobře, ale podotýká, že je vlastně nikdo v obci pořádně neznal. „Oni žili hodně izolovaně. Jejich domek byla až na kraji a s nikým se tu nestýkali. Až na ty dva sousedy, se kterými se nesnášeli,“ vzpomíná.

Podle jejích slov postavil Jelínek se synem kolem celého jejich pozemku skoro třímetrový plechový neprůhledný plot. „Nikdo neviděl dovnitř a nedalo se poznat, co se tam děje,“ říká paní Šebánková.

Sama si myslí, že Jelínek starší doplatil na svůj panický strach. „Když mu hrozila policie a soud kvůli tomu, že sousedům ublížil, asi se mu to v hlavě pomíchalo, lidé říkali, že měl panickou hrůzu z vězení.“

Touha žít

Poté, co policie masakr objasnila, vyrojilo se ve Vonoklasech spousta dohadů a spekulací. Tehdejší Místní národní výbor dokonce uspořádal obecní shromáždění, na kterém vystoupili kriminalisté spolu s psychiatrem i vedoucím hasičů a vysvětlovali, co a proč se u Jelínků stalo.

„Mně bylo v té době něco kolem pětadvaceti, měl už jsem po vojně a byl jsem tam taky,“ řekl jeden ze zdejších obyvatel. Jméno říci nechtěl, ale vzpomíná, že mu dodnes utkvěla v paměti ta zoufalá touha po životě a vůle mladého Jelínka, s jakou se dostával ze studny.

„Jen si to představte, prakticky mrzák po obrně, s nehybnou rukou i nohou, a on se dostane ze studny ven. V mrazu, vždyť byl únor a sněžilo, v mokrých šatech. A nakonec se doplazil až do Černošic. To by zdravý nedokázal.“

Jedině zoufalou, takřka nadlidskou touhou žít si vysvětlili záchranu mladého Jelínka i policisté. „Aspoň tak nám to tenkrát řekli a nevím, že s tím ve Vonoklasech tehdy i dneska někdo nesouhlasil.“