Slepec Viktor (77): K řezníkovi trefí po čichu

Ve vteřině tma. Zkuste teď zavřít oči, přelepit si je páskou a dojít třeba na záchod. Nic jednoduchého. Viktor Sedlář z Kladna dostal před dvaadvaceti lety kusem oceli přes obličej. Od té chvíle nic neviděl. Ve svém životě má tři hlavní pomocníky. Manželku Jiřinu (70) a bílou hůl. A lidi, kteří mu pomohou třeba přes rušnou silnici. Jednou ho na přechodu vzal za loket policista. "V půlce cesty prosil, jestli mě nemůže chytnout zezadu, protože naproti stáli chlapi a smáli se, kamže ten slepec vede toho policajta." Kdysi miloval pohled do dáli. V nedalekých rodných Holubicích a okolí nebyl strom, který by nepokořil. "Vylézt až nahoru a rozhlížet se po krajině, to bylo moje," vzpomíná Viktor. Časem jeho zrak zase upoutaly krásné slečny. "Nejvíc ze všeho mě mrzí, že ženy na mě pořád určitě mrkají, ale já to nevidím, tak nemůžu mrkat na ně," směje se. Přestože nahou dívku už nikdy nespatří, toto potěšení nechtíc připravil chodcům v centru Prahy, když se učil pohybovat se slepeckou holí. "Zamotala se mi do sárí nějaké Indky, to je taková ta dlouhá sukně. Prý jsem ji skoro svléknul." Salta přes křeslo Do učení šel mladík Viktor k Paukertovi. Po únoru 1948 bylo proslulé pražské lahůdkářství komunisty rozprášeno, jeho poslali dělat skladníka do šroubáren. Posléze mohl studovat průmyslovku v Kladně. Sháněl podnájem a měl dvě nabídky: Bydlet u havířů, nebo u rodiny s mladou dcerou. "No a to je ona," kývne v útulném panelákovém bytě směrem ke kuchyni, kde tuší svou manželku. "V nemocnici měl takový blbý řeči. Prej, co s chlapem bez očí, jestli od něj neuteču," kroutí hlavou Jiřina. Jsou spolu dvaapadesát let a už mají i pravnouče. Úraz, který ve vteřině změnil Viktorovi život, se mu stal v práci v kovárnách hutí Poldi 4. dubna 1985. Mašinfíra neopatrně postrčil vagony se šedesáti tunami ocelových tyčí a jedna z nich ho udeřila přes obličej. O oči přišel okamžitě, tržné rány mu spravili v nemocnici, kde strávil pět týdnů. "Ještě že jsem si pamatoval, co kde doma máme. Kolikrát jsem ale udělal salto přes křeslo, když mi manželka zapomněla říct, že ho posunula," žertuje. Poprvé se sám z bytu vypravil po devíti měsících. Zkoušel, jestli trefí na autobusovou zastávku. Tam a zpět 216 metrů. "Šoural jsem se tři čtvrtě hodiny, ruce natažené před sebou, stejně jsem si rozbil hlavu o železný stojan. Ale dokázal jsem si, že to jde." Nehodlal sedět doma a litovat svého osudu. V pražské internátní škole pro nevidomé se vyučil telefonistou (až do důchodu pak pracoval v nemocniční telefonní ústředně). A také se tam naučil chodit za pomoci slepecké hole, takže po pár měsících byl schopen dojíždět do hlavního města samostatně. Na bílou hůl nedá dopustit. "Nemusíte ji krmit, koupat a sbírat po ní hovínka," srovnává s nadsázkou s vodícím psem. Napadl hradní stráž Kromě zmíněné Indky šátral holí i po vojákovi hradní stráže, který nesmí při hlídce mluvit, takže jen zběsile bouchal puškou o zem, než pro Viktora přiběhl jeho instruktor. Pomůcka v ceně 500 korun (od pojišťovny má nárok na dva kusy ročně) však není všemocná. Nárazy do sloupů a pády nepočítá. Přechody se zvukovou signalizací nejsou všude a pokud není po ruce jiný chodec, tak musí provoz poslouchat. "Lidé jsou ochotní," chválí Viktor. Nejlepší prý je, pokud se pomocníka může chytnout za loket, nebo je za ramena natočen žádaným směrem. "Někteří totiž reagují automaticky, jako kdybych viděl, a ukazují rukou, kam mám jít. Stejně tak mi sousedé z domu dodnes rozsvěcují světlo na chodbě." Orientuje se i podle klapání bot člověka před sebou, řeznictví či holičství pozná po čichu. Nejraději má noční procházky ztichlým sídlištěm, kdy poslouchá zpěv ptáků a hmatem kontroluje, jestli už kvetou keře. Nejčastěji zabloudí přes svým panelákem. To už si je jistý a nedává takový pozor. A další záliby? "Čtu jako nikdy předtím, čtyři knížky měsíčně." Tedy, spíš poslouchá, jsou nahrané na kazetách, pro které si jezdí do pražské knihovny pro nevidomé. Má rád rozhlasové stanice, kde se hodně mluví a málo hraje, u televize se mu dobře usíná. V Brailleově písmu si pročítá slepecký časopis a dopisuje si s kamarády po republice. Ve tmě trefí nejlíp Jednou si chtěl vyzkoušet, jak je samostatný. Ráno poručil synovi, ať ho odveze kamkoliv za město a nechá ho tam. Po necelé hodině osiřel a vydal se po silničce k domovu. Směr tušil podle hřejících slunečních paprsků. Štěkot psů znamenal, že je ve vesnici. Nechal si od nějaké paní říct název a cestu k nádraží. Ale zabloudil a spadl do jámy s hnijícími odřezky cukrové řepy. Houkání lokomotivy ho přes pole přivedlo na koleje. Jak uhýbal před dalším vlakem, spadl z třímetrového náspu. Na nádraží se dostal až večer. Výpravčí se zhrozil a s pomocí horké vody, kartáče a lahvičky voňavky ho dostal z nejhoršího. Bylo před půlnocí, když ho průvodčí vysadila v požadované kladenské stanici a ptala se, jestli v té tmě trefí domů. "Řekl jsem jí, že ve tmě já trefím nejlíp."

---

Místo očí sluch, čich a hmat Hůl je hůl. Viktor ji drží u pasu a ťuká ve výseči široké šedesát centimetrů. Nejlepším "vodičem" je obrubník či stěna domu. V zimě je to problematické, musí se holí dostávat pod sníh. Prošoupe a potrhá patero bot ročně. Čísla městských autobusů dříve u starších typů odhadoval podle zvuku motoru, teď má malou vysílačku, která mu hlásí, jaká linka přijíždí, kam jede a jednotlivé stanice. Totéž funguje i v metru. Z dalších pomocníků vlastní teploměr, který mu počet stupňů oznamuje hlasem, stejně jako hodinky čas. Do řeznictví či holičství trefí po čichu. Běžně chodí nakupovat, personálu předá seznam od manželky a batoh, oni vše zařídí. Mince pozná po hmatu, bankovky podle velikosti pomocí šablony. Uvaří si čaj, usmaží vajíčka či bramborák, i když vaření raději nechává na ženě, a za to myje nádobí. Obléká se sám, na všem má zevnitř přišitý knoflík, aby poznal, kde je předek.