Tři pánové s hlavou věčně v oblacích
Leckdo by jim mohl závidět. Pracují pěkně na čerstvém vzduchu, téměř v oblacích. A navíc mají parádní fyzičku
Kdo natahuje věžní hodiny? Kam chodí jeřábníci na záchod? A jak se kontrolují pláště vysílačů? Tři profese a muži, kteří netrpí závratí a jsou díky své práci ve skvělé fyzičce. Než se totiž dostanou na místo, kde pracují, musejí podat pořádný výkon.
Opraváři věžních hodin: Boj s holuby i pavouky V nohou mají tisíce schodů. Lezou po žebřících, zamotávají se do pavučin nebo se plazí po kolenou v holubím trusu. Opraváři věžních hodin Leoš Hybš (60) a Jaroslav Záveský (57) důvěrně zevnitř znají více než stovku věží s hodinovými stroji v celé republice. Už čtvrt století seřizují, čistí a opravují osmdesátku věžních hodin v Praze. "Nejstarší a nejsložitější hodinový stroj, který máme na starosti, je Pražský orloj," říká hodinář Záveský. Jak orloj, tak astronomický číselník totiž pocházejí z roku 1410. "Všechny hodiny kontrolujeme a promazáváme jednou za dva až tři měsíce. Výjimkou je orloj. Vzhledem ke svému stáří, složitosti i tomu, že má ještě řízení kyvadlem, potřebuje pravidelnou týdenní údržbu," dodává. Všechno řídí Frankfurt Většina hodin je ale už dnes řízena moderní technikou, a tak stroje řídí radiový signál z Frankfurtu nad Mohanem. "Pro nás je to velká pomoc. Co my se naběhali po věžích, když byla změna času. To jsme začali týden předem a skončili týden po," vzpomíná Leoš Hybš. Mistrům hodinářům se ještě nestalo, že by narazili na stroj, se kterým by si nevěděli rady. "Jsou v tom léta praxe. U některých mechanik musíme víc přemýšlet, ale vždycky nakonec přijdeme na to, jak je opravit. Všechny součástky k opravám strojů si vyrábíme sami. Hřídele, ozubená kola..." vypočítává hodinář Záveský. Závěje trusu jsou běžná věc Díky své práci se podívají do míst, kam nikdo jiný nesmí. Vědí, kde se můžou praštit do hlavy o nízký strop, kde jsou pavučiny, nebo kde na ně čekají nánosy holubího trusu. "Nejhorší je, když si nás pozvou na opravu hodinového stroje, na který nesáhl nikdo třeba patnáct let. Abychom ho mohli vymontovat, tak často lezeme po čtyřech i v půlmetrových ´závějích´ trusu," dodává Záveský. Na svou práci nezapomínají ale ani o dovolené. Vždycky totiž automaticky kontrolují, jestli jdou věžní hodiny, které zrovna vidí, přesně.
Montér: Na žebříku zdolávám stovky metrů Pohybuje se ve výškách, které důvěrně znají jen ptáci a piloti malých dopravních letadel. Radek Budský (37) má totiž neobvyklé povolání. Společně se třemi kolegy se stará o technický stav anténních nosičů. Nevadí mu vedro ani mráz. Jen silný vítr, mlha nebo déšť. Oblečený v kombinéze, s přilbou a v horolezeckém postroji překonává denně desítky i stovky metrů. "Vysílače kontrolujeme zevnitř i zvenku. Zjišťujeme, jestli v nich nejsou praskliny, jestli nechybí nebo nejsou povolené šrouby a další závady," říká Budský. "Někdy se svezeme výtahem, ale většinou musíme po svých. V nejvyšších vysílačích totiž sice výtahy jsou, ale abychom mohli důkladně zkontrolovat vnitřek pláště, musíme lézt po žebříku. Zvenku nám zase nezbývá nic jiného, než slaňovat," popisuje montér, který se kvůli své práci musí udržovat v dobré fyzické formě. Stokrát jsem vylezl na Sněžku "Nejvyšší dva stožáry, které máme na starosti jsou ve středočeských Liblicích a měří 355 metrů. Celkem pod nás patří asi čtyřicítka velkých vysílačů a zhruba sedm set menších převáděčů," přibližuje. Jen málokdy má ale při své práci čas si prohlížet krajinu. "Když je slušné počasí, snažíme se udělat co nejvíc práce. Málokdy je také nějak skvělý výhled. Když se ale povede, už to stojí za to." Denně v průměru "naleze" asi osmdesát metrů. "Nedávno jsme s kolegy počítali, kolik metrů ročně vylezeme a vyšlo nám osm až devět tisíc metrů," usmívá se. Protože svou práci dělá už devatenáct let, pokořil tak vlastně devatenáctkrát Everest a téměř stokrát zdolal Sněžku.
Jeřábník: Uzvednu i střechu radnice Pět minut stoupá Václav Brož (54) po sto sedmdesáti příčkách žebříku, aby se dostal do kabiny svého jeřábu. "Tam trávím celých osm pracovních hodin. Jsem totiž líný lézt dolů na oběd," směje se. Nejvyšší jeřáb, na kterém ve své pětadvacetileté praxi pracoval, byl vysoký 110 metrů. "Ten už ale musel být ukotven do konstrukce domu," vzpomíná Brož, který v současnosti pracuje na dvaapadesátimetrovém "drobečkovi". Cestu nahoru do kabiny absolvuje většinou jen jednou denně. Jde to prý ale výborně, protože francouzský jeřáb Potain je takový mercedes mezi jeřáby. Má totiž šikmé žebříky a vždy po určitém počtu schůdků je "oddychová" plošinka. Z kabiny se vůbec nehne Jakmile Václav dorazí do kabiny, slézt ho donutí jen konec pracovní doby. "Nejdu dolů ani na oběd. Svačinu si beru s sebou, no a co se týká jiných potřeb, k tomu mi poslouží PET láhev," směje se jeřábník. Hůř je na tom ale podle něj jeho kolegyně, která v případě nutnosti slézt dolů prostě musí. Veškeré pokyny ze "země" dostává vysílačkou, a tak ho v kabině nemůže rozptylovat rádio ani soukromé telefonáty. "Musím se pořád soustředit," vysvětluje Brož, který na jeřábu uzvedne dvanáctitunový náklad. Za nejzajímavější věc, kterou jeřábem přenášel, považuje kupoli radnice. "Bylo to ve Vrchlabí. Sundal jsem ji, dole ji klempíři oplechovali a znovu jsem ji "hodil" nahoru," říká. Zarazit práci jeřábu může snad jen silný vítr. Záleží ale na zkušenostech jeřábníka a na jeho odhadu. Obecně se nesmí pracovat při síle větru, která přesahuje 20 metrů za vteřinu," popisuje Václav Brož. V odhadu, jak silně to "fouká", mu pomáhá meteorologická stanice, která je součástí jeřábu.
