Ledoborci

Zatajte dech! Do kolika jste dopočítali? Matně si pamatujete, že do osmdesáti? Teď k tomu nevalnému výsledku přičtěte, že si navíc cvičně strčíte hlavu do škopku se studenou vodou a budete u toho máchat nohama a snažit se být co nejuvolněnější. Nepřipouštějí se ani žádné zbytečné vedlejší myšlenky. Při dobrých výsledcích si po čase můžete říkat freediver - volný potápěč. Tedy osoba v neoprénu, která se potápí bez přístrojů. Bonusem k hlubokému nádechu a studené vodě je pro borce, kteří tohle všechno umějí, třeba led nad hlavou, který odvážného plavce ze svých spárů nepustí dříve než po nějakých pětadvaceti metrech. Čeští freediveři se o něco takového pokusili poprvé minulý týden v lomu Rumchalpa u Nové Paky. Vypadá to na první pohled jako kuriózní hon. Nad dírou vysekanou v ledu se naklání desítka fotografů, ve vodě to zapění a vynoří se hlavička v neoprénu: Cvak, cvak. Pak se ozve podezřelý zvuk křupajícího ledu. Novináři se rozprchnou jako hejno vrabců. Mezitím, co se borec v neoprénu zhluboka rozdýchává, se fotografové vracejí po špičkách k díře. Stihnou zachytit už jen pozadí mizící pod ledem. Hrr k další díře. Vynoří se? Nevynoří? "Hele, on vyplaval až támhle!" "Támhle" znamená po 30 až 55 metrech. Nejdále, 78 metrů, pluje pod ledem mistr světa v nejrůznějších disciplínách volného potápění Martin Štěpánek. Na zasněženém patnácticentimetrovém krunýři lomu Rumchalpa přibývají stopy zvědavců. A pod ledem je ještě živěji. Někde pod mýma nohama proplouvá sedm potápěčů s přístroji. Ve dvoumetrové hloubce je natažené od jednoho konce lomu k druhému lano, podle kterého freediveři plavou. Po cestě potkají třeba štiku. Ta si rozhodně nemusí lámat hlavu s nějakým blackoutem, tedy náhlou ztrátou vědomí, která by mohla hrozit freediverovi přecenivšímu své síly. Proto tolik potápěčů a díry v ledu vysekané v pravidelných rozestupech! Vedle bomb s kyslíkem je nejdůležitější součástí výzbroje "jistícího" potápěče kolíček na prádlo. "Freediver neplave sám. Na výletě ho doprovázejí potápěči. Kolíčkem si na laně označují svá stanoviště. Plavou pak část cesty jako doprovod a když freedivera předají kolegovi, vracejí se zpět ke svému kolíčku," dozvídáme se od potápěče Radka Bohuňovského. Znovu narážíme na hrůzně znějící blackout. O co jde? Zjednodušeně - freediver si před zanořením "napumpuje" do plic různými druhy nádechů až o polovinu více vzduchu, než je jeho normální nádechový objem. V těle má hodně kyslíku a málo oxidu uhličitého, který nás nutí se nadechnout. Takže si plave a plave, a mozek si myslí: Je to OK. Ale není a freediver může omdlít. Ve vodě, kde je viditelnost kolem sedmi metrů, by se pak mohl ztratit a utopit. S dalšími potápěči konzultuji možnost, že bych se do něčeho takového pustila. Neodrazují mě. I dnes se tu potápí jedna žena. Zanoření zhodnotila krátce: "Dobrý." Tedy jak na to? Nejdůležitější je psychika. Pod vodou je třeba se soustředit, nedělat pohyby navíc, s kyslíkem se musí umět šetřit a hlava musí být čistá. A naučit se pakovat kyslíkem! Mně to "nahánění" vzduchu do plic připomíná kapříka nebo Otesánka. Kdybych to chvíli cvičila, vydržela bych prý pod vodou (s vyčištěnou hlavou) až tři minuty a byla schopna se zanořit až do třicetimetrové hloubky.