Ženská v první linii

Šavle se mi v běhu motá pod nohy, vysoká čepice hrubě útočí na můj krk, puška váží tunu. Dobíhám do řady a "šlapu hlínu". Pravá, levá, pravá, levá. Dupu na jednom z nejkrvavějších bojišť na našem území. Roku 1805 se tady střetly tři armády. Po devíti hodinách bylo jasno. Bitvu u Slavkova vyhrál Napoleon. Tenkrát se tu bojovalo na život a na smrt. Dnes se pod kopcem Santonem sešlo několik stovek nadšenců. Cvičí a já cvičím s nimi. Tyhle vojenské manévry jsou tvrdou přípravou na opravdovou řež. Už 3. prosince se totiž poblíž Tvarožné na Brněnsku střetnou tři a půl tisíce vojáků při rekonstrukci slavné bitvy tří císařů. Když dorážím k obci Tvarožná, kde se na poli pod kopcem Santonem manévruje, je už vše v plném proudu. Generál Francouzů, který obratnými pohyby kordu naznačuje, kam se má chumel vojáků posunout, na mě nemá čas. První povel zní: Zařadit se. Ale kam? Třeba tady na konec řady. Stačí pár taktických obratů batalionu a náhodou přistávám na svém dalším působišti. "Mají pěkné uniformy," obdivuju v duchu. Velmi nenápadně se informuji, kde to jsem. Aha, francouzská gardová námořní pěchota. Náhle v ruce držím pušku. "Na." To byl velitel? Tak to je hodný! To ještě nevím, co to je, když omrzá a brní ruka na chladné pažbě. Na další vyptávání není čas. Těsně semknuti v řadě mašírujeme po bojišti. Cvičíme obraty, kroužení v řadě, střelbu ve dvou. "Pozor!" Hrdě vypínám hruď. Za mými zády se ozývá další povel: "Porte arm!" Vojáci mají ale nejraději jiný povel, a to "Repoze arm!" Tedy "Puška k noze!" a krátká ulejvárna k tomu. Teď se ale generál dožaduje toho, abych si pušku zase pěkně hodila na rameno. A navíc francouzsky! Vojáci tak učiní ladným přehozením z pravačky do levačky. Několik neohrabaných pohybů a dosáhla jsem aspoň na první pohled něčeho podobného. "Hele máš tu pušku opačně." "Jo? No jo!" Mám se ještě co učit… "Cože? Co říkali?" Potvrzuji, že je hrozné, když se k vám nedostane rozkaz. Nebo se k vám přes řady vojáků dostane jen že mi ruší šarže uví nebo tak něco. Ještěže náš velitel (teď už vím: je to voják z povolání a jmenuje se Janúšek) milosrdně překládá. Jinak nám ale nic nesleví. "Tady vidím nějakého hada a já tomu hadovi šlápnu na krk!" slyším za sebou, když se naše řada nekontrolovatelně vyboulila. V první linii ovšem rozhodně nejsem jediná ženská. U gardových námořníků z Vyškova najdete ještě dvě další ženy ve zbroji a markytánku. Ta zajišťuje zázemí, tedy dobré jídlo. Konečně je přestávka. Zmoženého vojáka zaručeně postaví na nohy alkoholová míchanice v placatici. A ještě pár rad do boje. Vedle špuntů do uší - taková rána z děla, to je rachot - něco teplého přibalit do telete, chlupatého batůžku na zádech. "Bojovalo se v širokém okolí, v desítkách vesniček. Tenkrát byla mlha, slunce sotva vykouklo. Dneska pěkně hřeje. Napoleon té mlhy dovedl využít, zaútočil z boku…" snažím se představit, jak to asi před dvěma sty lety na zdejším bojišti vypadalo. Voják ale nemá co snít. Voják musí cvičit. Takže: "Anava! Marš!"