Tak to je ten odvaz...

Největší letošní technoparty v Česku pro mě začíná už v nočním rychlíku z Prahy do Plzně. Dlouhovlasý Ed se na cestu posílil sedmi absinty. Celou dobu prochází vagóny sem tam a každému pasažérovi se zblízka podívá do tváře. V nádražní hale ho zaujme kiosek s občerstvením. Vyleze na něj jak opičák, přičemž rozbije svítící reklamu na cigarety. Prodavač volá policii. Dalších deset mladíků a slečen mířících na stejný obrovský mejdan pod širým nebem s názvem CzechTek se před ní pro jistotu uchyluje do zapadlých koutů čekárny. "V tom absintu musí bejt něco víc, než alkohol, jinak by ho to takhle nevzalo," míní Kryštof. Eda a jeho kamaráda s dívkou se ujal včetně tlumočení dohadů s muži zákona. Tříčlenná parta studentů dorazila z Anglie od Norwiche. Jakmile se předchozí pátek na internetu dozvěděli, že na louce poblíž Boněnova na Tachovsku začalo dunět techno, sedli na autobus směr Praha. Za pár minut jsou tu dvě policejní auta. Ed dostává na vybranou. Buď zaplatí způsobenou škodu, nebo skončí na okrsku. Jelikož během vyšetřování stále někam odbíhá, nadpraporčík si nechává jeho doklady i peněženku. Přesvědčen přítelem i Kryštofem z ní posléze hříšník vytahuje dva a půl tisíce pro majitelku stánku. Po odjezdu policie klid. Ed je označen jako "stupid" a má od přátel pokyn ležet na lavici. Každý jeho pokus někam odběhnout je v zárodku zpacifikován. Kryštofova přítelkyně, oba též studenti, vytahuje umělohmotný házecí talíř. Nikoliv kvůli pohybovému rozptýlení, ale zručně na něm ubalí jointa. Malými nůžkami nastříhá kousíček hašiše, smíchá s tabákem a upěchuje do papírku. Nabízí všem, inhalovat se jde ven. Ed usnul, takže ponechán bez dozoru. Motorák na Planou u Mariánských Lázní odjíždí ve čtyři ráno. Kryštof kupuje jízdenku, přestože už jednu mají. Asi vliv hašišového opojení. Ze stejné příčiny rapidně stoupá konzumace nealkoholických nápojů, především multivitamínu. Bez ztráty Eda vystupujeme v půl šesté v Plané. Nikdo z nás netuší, že cíl je ještě strastiplně daleko. Pod vedením Sandokana Z autobusového nádraží odjíždí jeden autobus za druhým. Nikoliv však naším směrem. Tři týpci se rozhodují vyrazit pěšky. Přidávám se k nim. Kryštof s Angličany zůstávají stát a rokují, co dál. Britka cestující dosud v ponožkách nasazuje ve zlé předtuše boty. Kousek za městečkem u nás brzdí auto. Rom nabízí odvoz. Nad navrhovanou cenou dvacet korun za jednoho se dlouze zasměje. Jeden z mých společníků ho pošle někam. Samozvaný taxikář odkvačí a po pár minutách nás míjí znovu. Naložil Angličany. Ed mává z okénka. Po hodině pochodu padají úvahy, že stovka na hlavu by byla za odvoz málo. "Stejně bych to platil já," postěžuje si mi bokem nejstarší z mládenců, může mu být třiadvacet. "Potkal jsem je na stopu a od tý doby všechno cáluju." Na cestě je prý dvanáct hodin. Na technopárty nikdy nebyl a chce to omrknout. V dálce první policejní hlídka. Nejmladší z kluků probírá obsah kapes maskáčových kalhot. Psaníčka heroinu, injekční stříkačky, lžíce, citrón. Droga končí v jeho ponožce s tím, že "tak moc nás šacovat nebudou". Čtyři policisté v černých kombinézách nešacují vůbec, ale dál ani krok. Nepustí ani staršího pána v luxusním autě, jemuž lze rozhodně věřit, že jede za příbuznou. Kluci to balí a jdou zpátky do Plané. Obcházím zátaras lesem. Stádo divokých prasat. Ty mi správný směr neukážou. Z křoví u polní cesty vykoukne vlasatá hlava. "Tudy nechoď, tam jsou taky benga. Viděl jsem, jak projelo asi třicet dodávek plných cajtů." Obkroužíme vesnici humny. Konečně usedlík pracující na zahradě. "Asi šest kilometrů támhle přes ty kopce. To zvládnete, prošly tady stovky lidí." Klestíme si cestu křovím, brodíme se potokem, přelézáme ohrady. Kumpán se mi představuje exotickým jménem. Je prý napůl Iráčan. Po otci, který tady zůstal žít po studiích. Jméno si nejde zapamatovat, tak mu říkám Sandokan. Kvůli podobě a bravurnosti, s níž zdolává cestu obtížným terénem. "Nemůžeš sehnat nějaký tripy LSD za dobrou cenu, když jsi z Prahy?" vyzvídá. Prý by měl dobrý odbyt mezi kamarády na Moravě. Papírky napuštěné halucinogenní drogou jsou zřejmě hlavním důvodem jeho cesty. "Jak tam vlítnou cajti, odhazujou se tripy, aby je u někoho nenašli. Minule jsem jich posbíral spoustu," těší se a přidává do kroku. Jeho předpoklad se zdá být reálný. O policejním zátahu nás informují vracející se mladíci s krosnami na zádech. "Včera večer tam vlítli a snažili se nás rozehnat slzným plynem. Ale my je vytlačili." To už slyšíme dunění hudby. Vyhýbáme se poslední hlídce i kordónu stovek policejních těžkooděnců připravených k akci. Po necelých šesti hodinách konečně na místě. Přesto jsme na tom lépe, než Francouzi, kteří včera k večeru vyjeli doplnit zásobu sudů s pivem a po policejní uzávěře se jim ještě nepodařilo proniknout zpět. I než Angličané, jež výdělkuchtivý řidič vyložil kdoví kde a slehla se po nich zem. Sundej ten hadr a pojď se bít "Duc, duc, duc," duní techno z desítek reproduktorů složených do jakési zdi. V provozu poslední aparatura. Kolem se v prachu do monotónního rytmu svíjejí tanečníci. Policejní ultimátum: Nejpozději v poledne končíte! Zbývá slabá hodinka. Louka zvící sedmdesáti fotbalových hřišť je udupána do podoby pouště a posetá odpadky. Přestože většinu účastníků donutilo policejní hemžení k odjezdu, zbývá dobrá tisícovka aut. Poznávací značky často holandské, německé či francouzské. Sandokan nalézá své vysněné papírky napuštěné LSD, strčí si dva do pusy a přestává s ním být rozumná řeč. "Benga blbý, mohli jsme tady bejt až do víkendu," nadává kluk a s výstražným kuželem na hlavě vychutnává poslední minuty tance. "Já toho mám dost, jsem tu od začátku a za ty čtyři dny jsem spal tři hodiny," leží stranou v prachu mladý muž, který se představuje jako "somrák a cestovatel" z Hradce Králové. "Nádherně jsem si zakalil a to jsem skoro neměl prachy." Líčí, jak se mu povedlo vyměnit trip za dvě cigarety (jinak stál sto padesát korun) a jak "ti každou chvíli dá někdo potáhnout jointa". Bezpočet prázdných sudů od piva však svědčí o tom, že nejvíce na odbyt šel klasický povzbuzující nápoj (cena kolem dvaceti korun, frťan ferneta či rumu o pět víc). Ostatně prodejem občerstvení všeho druhu lidé kolem aparatur své výjezdy spojené s pouštěním muziky financují. Ti skalní pak na cestách po techno akcích brázdí Evropou celou sezonu. Kordón snad tisícovky policejních těžkooděnců se dá do pohybu, doprovázen vodním dělem. Poslední soundsystém zmlkne. Ti, co mají sbaleno, sedají do aut, některé kamarády do nich musí odnést. Na lesní cestě se rázem tvoří nekonečná kolona. Muži zákona postupně obkličují asi tucet zbylých aparatur, nervových center technopárty. Při rázném zásahu dojde sem tam k potyčce, občas je někdo vytažen z úkrytu v autě způsobem poněkud nešetrným. "Teď si na nás troufáte, ale když nás bylo patnáct tisíc, to jste se báli, co?" křikne kluk a jeho plivanec skončí těsně před těžkou botou s chráničem. "Sundej si ten hadr, co máš na sobě a pojď si to rozdat," volá další. "Vypadni, nebo tě zamotám do tý tvý karimatky," dostane se mu odpovědi zpod helmy. Policisté zabavují benzínové agregáty na výrobu elektřiny a mixážní pulty. Mají tak jistotu, že se jejich majitelé druhý den dostaví k výslechu. A že to utajení pořadatelé znovu nerozbalí na nějaké louce o pár desítek kilometrů dál, jak už se také dříve stalo. Ačkoliv volnomyšlenkáři, organizaci, s níž jsou schopni vytipovat a zabrat velký kus pozemku, postavit aparatury a svolat tisíce lidí a to všechno během pár hodin, by jim mohla závidět i dobře vycvičená armáda. Ostatně, za rok se možná objeví někde u vás. "Kdyby to bylo povolený, stala by se z toho komerce. To bych si těžko takhle zařádil, asi bych ani nejel," filozofuje cestou zpět ve vlaku narvaném kolegy účastník předčasně ukončeného mejdanu. Věren svému životnímu stylu má dvě starosti. Jak rychle se mu zahojí ruka, ožehlá bombičkou policejního slzného plynu, která se mu včera přimotala do rukávu. A ve které stanici budou čekat "benga", aby ho společně s dalšími mnohými kamarády černými pasažéry vysadili z vlaku. Dojede až na konečnou.