Ať žijí duchové!

Kastelán hradu Bítov Jiří Paukert na zázraky nevěří. Jenomže svoji práci dělá už dlouho a proto je ochoten připustit, že místo, kde se intrikovalo, bojovalo o moc a také zabíjelo, má svůj nezastupitelný "genius loci", který se může projevit velmi nečekaně a různorodě. "Duch místa žije ve zdejších hradbách a komnatách a byl by hřích tvrdit, že to neexistuje. Ovšem každý si ho vykládá jinak, někdo slyší na cimbuří rachot brnění, jiný zase úpění nevinných obětí." Stejně tak bezprostředně znějí jeho slova o záhadných jevech na bítovském hradě, které dosud nikdo neobjasnil. I když zájemců - včetně jeho - bylo za dlouhá desetiletí víc než dost. "My, kasteláni, si necháváme řadu věcí, které zažijeme, prožijeme nebo uvidíme na svých hradech, jen pro sebe. Nechceme, aby z našich zážitků dělal kdokoliv jakousi operetku nebo něco podobného. Proto ani vám neřeknu všechno, co vím a co jsem tady viděl," řekl rezolutně na uvítanou Jiří Paukert. Státní hrad Bítov spravuje už deset let, ale jezdil sem provádět návštěvníky už jako student a na hradě zná bez nadsázky každou cihlu a kámen. A také osobnosti, které hrad v minulosti dávné i nedaleké obývaly nebo vlastnily. Smilník rytíř Smil, knězovrah Příběh rytíře Smila z Lichtemburka je pro čtrnácté století, pro dobu mladého Karla IV. velice charakteristický. Jeho rod tehdy Bítov vlastnil a nutno říci, že k užitku svému i všemu okolí. Ne že by se hradní pán k poddaným choval jako k lidem sobě rovným, to ne. Viděl v nich především věci, které mu přinášejí užitek a na kohokoliv, kdo mu je chtěl "pokazit" nebo "porouchat" (neřku-li vyvést z oběhu) byl jako pes. A tak se sedlákům na Smilově panství žilo o poznání líp, než jinde. Možná i proto byly jeho poddaní výkonnější a pracovitější, to už se dnes říci nedá. Ale faktem je, že Smil z Lichtemburka byl znatelně bohatší, než většina ostatních českých šlechticů. Dokázal toho využít víc než cílevědomě. Stal se totiž prvním mezi kumpány tehdy ještě mladičkého Karla IV., pozdějšího římského císaře. Chodil s ním k lazebnicím v pražském Podolí, "chmelil" a "kvasil" s ním v nečetných pražských truňkovnách a i jinak budoucímu římskému císaři sloužil. Dokonce i mečem, za jeho četných válečných dobrodružstvích mimo hranice českého království. A snad Karlovi IV. i život zachránil. Bylo to prý, jak se traduje dodnes, kdesi v Itálii. Faktem je, že císař Karel svého Smila miloval nade vše. Dokonce víc, než život služebníka božího...Stalo se, že jaroměřický kněz Vojslav z nedalekého městečka veřejně z kazatelny pokáral rytíře Smila za jeho "ohavný života způsob". Bylo to někdy počátkem roku 1343 a kněz si jazyk za zuby rozhodně nedal. Snad opravdu upřímně věřil, že je nedotknutelnou osobou. Pan Smil ho z bludu ihned vyvedl. Jeho biřici kněze zatkli, hodili do věže nad bránou do hradu a pár týdnů mučili a týrali nejen hladem, ale i otevřeným ohněm, španělskými botami a jinými způsoby, tehdy používanými k napravení vzdorných hlav. Kněz Vojslav však setrval na svém a pana Smila při jednom z mučení dokonce označil za "zplozence pekla". To už pohár přetekl. Šlechtic poručil na 15. srpna sehnat k břehu Dyje pod hradem veškerý robotný lid a před zraky přítomných nechal kněze Vojslava hanebně utopit. "Já ti ukážu, kdo je na mém panství pánem," křičel prý ze sedla svého arabského hřebce na nešťastného kněze, polykajícího andělíčky.... To vše se doneslo do Říma a papež Kliment VI. uvalil na Smila klatbu. Ovšem císař Karel IV. se za svého oblíbence přimluvil. Knězův život vyvážilo zhotovení dnes velmi proslulé Bítovské Madony, bohatě zdobené sochy panny Marie, kterou musel Smil nechat vysochat na znak svého pokání a umístit v nově postavené hradní kapli. Původně se měl až do Říma plahočit po kolenou, ale přímluva mocných měla už tehdy svoji váhu a tak zůstalo jen u sochy a kaple. Nicméně duch kněze Vojslava stále na Bítově žije. Jeho mlžnou postavu, vznášející se nádvořími i na hradbách viděly už desítky návštěvníků. Kněz neubližuje, jen u hříšníka se na chvilku zastaví, pohlédne mu do obličeje a varovně pozvedne prst. Prý to stačí k napravení každého. Možná i proto "každý" na hrad Bítov nejezdí. Snad pro jistotu.... Baron chtivý života, žen, truňku i zvířat Novodobá historie Bítova je spojena s baronem Jiřím Haasem. Jeho otec, Karel Haase z Hasenfeldu nadělal pohádkové peníze na porcelánu ve Slavkově poblíž Karlových Varů. Když už nevěděl co s nimi, koupil si od císaře Františka Josefa I. za 80 000 zlatých šlechtický titul a hrad Bítov pak odkázal svému synovi Jiřímu. Ten s vbrzku stal miláčkem širokého okolí. Nejen proto, že si s udivující rychlostí na hradě pořídil několik desítek milostnic čítající harém (byly v něm dcery místních sedláků stejně jako modistky z Vídně). Obdiv budila i jeho smečka psů, bylo jich víc než 200 a zoologická zahrada na hradě, kde choval exotické exempláře z Afriky, Ameriky i Indie. Své sloužící prý měl rád zvláštním způsobem. Dodnes se traduje, že myslivce ze svých revírů postavil čas od času na kamenné lemování kašny na hradním nádvoří a nutil je chodit dokola. Co ujitý kruh, to sklenka kořalky pro "závodníky". Ten, kdo spadl do kašny až jako poslední, vyhrál pušku a tesák. Baron Jiří byl kromě toho neuvěřitelně štědrý, až marnotratně. Ústní podání dodnes říká, že neváhal s babkou, vyrábějící hliněné hrnce a nočníky, smlouvat o pěťáky. Jeho řidič mezitím stánek s jejím zbožím přivázal provazem za baronův vůz a když se rozjeli, všechno se rozbilo na padrť. "Neřvala bábo, tady má peníze," řekl baron a vecpal jí pětitisícovku. A "bába" si mohla koupit novou chalupu i s dobytkem.... Po matce saský Němec z "Reichu", po otci žid, doplatil baron na chaos po osvobození republiky. Když z hradu a z okolí utekli němečtí vojáci, musel se zodpovídat. Jeho lavírování mezi okupační mocí a potřebami českých vlastenců (kastelán Paukert tvrdí, že Čechům baron hodně pomáhal) mělo smutný konec. Do odsunu nechtěl a tak se 11. května 1945 zastřelil. Od té doby se v místech jeho smrti každým rokem zjevuje pochmurná postava muže s ovázanou hlavou. Přisedne si na pelest lože v pokoji, kde dříve baron Jiří nocoval a po chvílí zmizí.¨ Kastelánova časová smyčka Jiří Paukert spravuje státní hrad Bítov téměř na den deset let. Říká, že tu na vlastní uši slyšel a na vlastní oči viděl jevy, o kterých nelze hovořit jinak, než jako o velmi záhadných. Patří sem kliky dveří, které se samovolně otevírají, elektrické vypínače, rozsvěcující lustry bez přítomnosti člověka, ale hlavně zvuky. "Mnohokrát jsem slyšel rachotivý a lomozný zvuk, který připomínal zřícení jakéhosi nábytku z velké výše. Ale byl to takový jakoby dutý zvuk, a k tomu v noci, kdy nemělo co padat ani co znít," říká kastelán. Když se kvůli tomu začal prokousávat zámeckou knihovnou, narazil na zajímavou věc. Za třicetileté války obléhali Bítov Švédové a tehdejší hradní pán Hynek Jankovský z Vlašimě jim nechal vyvalit desítky sudů piva ze svého pivovaru. Švédové se opili jako zvířata, ale hrad ušetřili. Prázdné sudy prý shazovali ze strmého srázu pod Bítovem dolů k řece. "A právě tak to slýchávám, dutý lomoz, mizející kdesi v hloubce." Kastelán soudí, že hradní zdi a možná i ono "něco", co v nich je, je schopno zachytit a akumulovat zvuky, obrazy i děje dávné minulosti a při vhodných podmínkách je ze sebe vydat. "Já to chápu jako časovou smyčku, která nám pomáhá poznat minulost, čelit přítomnosti a snad i připravit se na budoucnost."