Michal Prokop: Jsem napůl úřednická dušička
Zpěvák, skladatel a politik Michal Prokop považuje za svou nejlepší a nejsilnější vlastnost sebereflexi.
Až si pro něj přijdou funebráci, což je jeho nejslavnější píseň, bude nejspíš v pohodě. Jinak by to nemohl zpívat tak procítěně. Živil se jako zpěvák, skladatel a politik. Teď Michal Prokop (57) moderuje oblíbený televizní pořad Krásný ztráty. Také občas koncertuje. Ale už jen pro své potěšení. Začněme vaším hitem. Myslíte si, že v ten okamžik, kdy si pro vás přijdou, budete sám se sebou srovnaný? Nevím. Myslím, že jsem měl v životě relativně štěstí. Nemusel jsem prožít to, co moji rodiče - koncentrák, válku. Můj koníček se mi stal profesí na 25 let. Komu se tohle přihodí, že? Měl jsem i neúspěchy, ale bez toho by život nebyl zajímavý. Vypadáte jako pohodář, který nelpí na svých postech. To je docela vzácná vlastnost. To je hezké, že to tak vypadá. Nebudu tu iluzi bourat. Nikam se moc nederete, a přesto dostáváte zajímavé nabídky... Ale deru se, jenže ne za každou cenu. Přihlásil jsem se například v této situaci do konkursu na místo generálního ředitele České televize. Nebo jsem samozřejmě chtěl být kdysi taky Zlatým slavíkem, ale holt hraju muziku pro chlapy, která s takovýmhle cílem není slučitelná. Musel jsem si to uvědomit a srovnat se s tím. Dělal jsem sice pár roků popík, ale tu dobu považuji za velmi ztracenou, vlastně se mi to nepovedlo a jsem tomu rád. To jsou ty moje "krásný ztráty". Zdá se, že na sebe docela dobře vidíte... Jestli je něco mou předností, tak je to relativně docela střízlivý pohled sám na sebe. Sebereflexe je moje nejsilnější vlastnost. Mám relativně velké ambice, ale moje síla je v tom, že se vidím dost reálně. Relativně velké ambice? Chtěl jsem být například ministrem kultury a dvakrát jsem jím skoro byl. Pak k tomu z nějakých důvodů nedošlo. Vždyť jste z ministerstva sám odešel... Nebyl jsem schopen jako náměstek pracovat s Pavlem Tigridem, tehdejším ministrem kultury. Byly to odborné věci, s nimiž jsem nesouhlasil, tak jsem v říjnu 1995 radši odešel. Byli jsme tenkrát trochu na kordy, ale pana Tigrida si obecně velice vážím, máme se rádi a dodneška mu říkám šéfe. Prezidentem jste nechtěl být? 
Kupodivu ne. Václava Klause jsem zažil jako premiéra, když jsem byl na ministerstvu. Byl velmi přísný šéf a držel všechny na pevné oprati. Jeho silné stránky každý zná: je pilný, inteligentní, energický, umí přesvědčovat, má charisma. Jeho nejslabší vlastností je jeho sebereflexe. Tu má podle mě velmi malou. Ale asi právě proto je schopen jít do tak tvrdých konfliktů a vyhrávat je. K tomu sebereflexi vlastně nepotřebuje. A jaká je vaše slabina? Asi nejsem dost velký ranař. Taky mi někdy trvá, než se definitivně rozhodnu. Pak už se toho držím. Vystřídal jste několik profesí. Kde jste se cítil nejlíp? Vždycky na jevišti, ačkoliv muzika už není mojí profesí a neživí mě. Dnes už koncertuji jen málo, ale pocit euforie mám jen na jevišti. Z toho všeho, co jsem dělal, je to jediné místo, kde hned zjistím, jestli se mi daří nebo ne. Lidé buď tleskají, nebo odejdou. Každá jiná práce, kterou jsem dělal, byla zajímavá, ale nikdy jsem neměl bezprostřední ohlas. Kdy jste se naopak cítil mizerně? V životě mockrát, ale profesně nejvíc v sedmdesátých letech. To byla tvrdá normalizace, kapelu jsem rozpustil, pokoušel jsem se dost neúspěšně o kariéru v popíku. Ukázalo se, že to sice bylo dlouhodobě dobře, hlavně kvůli popularitě, ale mně se to nelíbilo. Pop jsem zpíval v letech 1972 až 76, pak už to byl spíš boj o přežití. Tehdy jsem se cítil fakt mizerně. O emigraci jste nikdy neuvažoval? Cvičně jsem si to zkoušel někdy v roce 1968, kdy jsem byl venku s kapelou, ale přiznám se, že jsem neměl dost odvahy sebrat se a odjet někam do neznáma. Ještě před revolucí v roce 1989 jste se přece jen dostal do západního Berlína. Hrál jste s kapelou v klubech. Brali vás? To bylo jen chvíli. Hráli jsme staré bluesové věci, zpíval jsem anglicky. Chodili na nás američtí vojáci a byli z toho odvázaní. Říkal jsem si - panebože, proč mi není aspoň pětadvacet! Mohla to být dobrá startovací plocha k větší mezinárodní kariéře, ale bylo mi pětačtyřicet a můj vlak už dávno ujel. V tomhle věku se v této branži nezačíná. Muziku jste dělal profesně 25 let, pak jste se dal na politiku. Proč? Bylo to v roce 1990 a rozhodl jsem se ze dne na den. Cítil jsem potřebu odkrýt něco nového. A na rozdíl od jiných kumštýřů jsem to vzal naprosto vážně: osm let jsem poslancoval a tři a půl roku jsem byl náměstkem ministra kultury. Bral jsem to profesionálně a bavilo mě to. Jinak bych do toho nešel. Jak se cítíte v roli moderátora? 
Dobře. Při koncertu na jevišti vystupuji za sebe, ve studiu Krásných ztrát jsem hostitel, nemám tendenci lézt dopředu a nějak exhibovat, nechávám to na hostech. Nejsem Halina Pawlowská, nemám ambici strhávat pozornost na sebe. Cítím se ale dobře, protože se potkávám s úžasnými lidmi, poslouchám zajímavé názory, každé setkání mě obohatí. Baví mě to. Jsou vaše děti muzikální? U dětí jsem hudbu nepěstoval, nechtěl jsem z nich mít následníky. Možná jsem to ale trochu přehnal. Dcera Michaela nemá dokonce vůbec žádné umělecké spády, je normální konzument hudby. Pracuje jako zdravotní sestra na ortopedii a má syna Matouše. A Petr? U něj se přece jen umělecká žíla projevuje. Má bakalářský titul z fakulty sociálních věcí. Dokopali jsme ho, aby dodělal obor mezinárodní vztahy, a teď studuje produkci na DAMU. Dělá ponejvíc pouliční divadlo. A co vaše manželka? Nina je státní úřednicí. Jsem rád, že není umělkyní. S manželkou bych nemohl pracovat, máme se rádi a vydrželi jsme spolu už třicet let. Možná je to i proto, že se ráno rozejdeme a každý máme jinou práci, kterou dost žijeme a doma si o ní povídáme. Umělecké dvojice, které spolu žijí a pracují, nechápu. Pokud v Krásných ztrátách na takové dvojice narazím, hodně se na to vyptávám. Vy jste se vlastně přiblížil manželce, až když jste byl na ministerstvu? Doufám, že myslíte pracovně, to ano. Připouštím, že jsem napůl úřednická dušička. Těžko říct po kom. Otec byl houslista, máma pianistka. Tehdy jsme s manželkou doma řešili materiály do vlády. Když se díváte na vnuka Matouše, co vám jde hlavou? Je mu rok a půl. Ale to, že je to moje krev, si uvědomuji až teď, kdy se začíná nějak projevovat. Najednou vypadá jako jeho máma, když byla malá. V některých chvílích se mi vybaví její tvář z dětství. Jsem prostě pyšný dědeček. Je to náš kluk.
Michal Prokop (57) vystudoval VŠE a teorii kultury na filozofické fakulě. Od roku 1967 zpíval se skupinou Framus Five. Známé hity - Kolej Yesterday, Bitva o Karlův most, Až si pro mě přijdou funebráci. Byl členem Federálního shromáždění ČSFR, Poslanecké sněmovny, náměstkem ministra kultury. V roce 1995 dostal francouzský Řád umění a literatury v hodnosti důstojníka. Moderuje televizní pořad Krásný ztráty. Mluví anglicky, francouzsky, rusky a polsky, rozumí německy. Je ženatý, má dceru Michaelu (30) a syna Petra (26).
