Redaktor Blesku: Otužilcem na vlastní kůži

Čekají mě nekonečné chvíle pod proudem ledové vody, každodenní přemáhání a mnoho hecujících řečí kamarádů i kolegů. Do populárního závodu Branické ledy, kterého jsem se jako ryzí amatér a milovník tepla a moře rozhodl zúčastnit, mi zbývá 27 dní. Za tu dobu se musím stát otužilcem…

26. den do závodu:

Musím co nejdříve začít s tréninkem. Pro radu jsem zavolal předsedovi I. plaveckého klubu otužilců v Praze Tomáši Prokopovi. Základ, abych se mohl zúčastnit »Ledů«, je potvrzení od lékaře o mém zdravotním stavu, a pak už mi nic bránit nebude. Tomáš mi připravil tréninkový ledoplán. Pro začátek každé ráno a večer sprchování 15 vteřin pod odtočenou studenou vodou. Pak podle možností si začít každý den přidávat.
Děti i manželka už spí. Nastala ta pravá chvíle. Otáčím páčkou od baterie na jinou stranu, než jsem normálně zvyklý. Nechávám vodu odtéci a pak rukou zjišťuji teplotu. Najednou, aniž bych chtěl, mi ruka sama opět sklouzává k baterii a vrací páčku na opačnou stranu. Nevadí. Začnu s tréninkem až zítra. Pěkně se napařím a jdu spát.

25. den:

Ráno si logicky sám sobě vysvětlím, že začínat s otužováním se musí určitě večer, a jdu do práce. Večer odcházím od televize se suchým oznámením, že jdu trénovat. Odpouštím vodu, zhluboka se nadechnu a jdu na to. Nejdříve ruce, pak nohy a pak... Patnáct vteřin je neuvěřitelně dlouhá doba. Odkládám sprchu a beru ručník. Na některých partiích jsem se docela výrazně zcvrknul, ale nečekaně příjemný pocit po celém těle mi je odměnou za ledovou lázeň. Horší to bude ale ráno...

24. den:

Trošku neplánovaně si přispíme. Mezi popoháněním syna do školy a děláním svačiny jsem si jen tak mimochodem odskočil na 15 vteřin do ledové vody. „Ty vole, to je ledový!“ museli slyšet i sousedi.

23. – 18. den:

Pokračuju. Z těchto dnů stojí určitě za zmínku sobotní ranní trénink 16. ledna v 0:45 hod. Za hrubé porušení životosprávy čítající šest kousků plzeňské dvanáctky si chci přidat deset vteřin jako osobní trest.

Říkám si, budeš trošku otupělejší a víc vydržíš. (Později jsem se samozřejmě dočetl, že je to přesně naopak.) Za patnáct vteřin jsem venku i s utřením. Další dny jsem prodloužil pobyt v ledárně na hezkých 25 vteřin.

17. den:

Dnes volám po týdnu trenérovi Tomášovi. Myslím, že je s mou tréninkovou morálkou spokojen. Chce, abych příští středu přišel mezi ně a vyzkoušel si Vltavu. V televizi hlásí, že přijdou arktické mrazy, tak to bude určitě náramná pohoda.

Raději mu nic neslibuju. Večer jsem vydržel 35 vteřin. Kůži mám úplně rudou. Rychle vlezu do postele. Jsem tak studený, že se manželka nechce ani přitulit. Pak mi zahlásí: „Ty jsi tak ledovej, že já bych ani nepoznala, jestli jsi po tréninku, nebo jsi mi tady umřel.“ To jednoho zahřeje.

16. – 11. den:

Je neděle 24. ledna a vracím se s rodinou z celodenního lyžování. Já toho času otužilec jsem byl promrzlý na kost. Večer poprvé netrénuju. Srabe, říkám si, a dopíjím druhý grog. Hned ráno pokořím bájnou hranici jedné minuty.
Je středa a opět mám volat Tomáše, ale musím přiznat, že se mi do toho nechce. Ne snad, že bych poctivě nechladil své tělo, ale bojím se, že mě bude přemlouvat, že musím před závodem jít s nimi aspoň jednou trénovat do Vltavy. Venku bylo ráno -17, a to není nic pro začátečníka. Odkládám telefon na druhý den.

10. – 4. den:

S rodinou jsme odjeli na chalupu, kde zintenzivňuji trénink. Jde to ztuha. Voda tady má minimálně o tři stupně méně než v Praze. Dostávám se ale už na hranici dvou minut. V pondělí 1. února jsem si nechal natočit EKG a srdce mám jako zvon.

3. den – první trénink:

Ve třičtvrtě na čtyři zastavuje naše auto u bašty pražských otužilců v Braníku. Od klubovny to je k vodě ještě dobrých 50 metrů. Kolem mě prochází v plavkách zkušený postarší borec a hned se se mnou dává do řeči.

„Dneska to bude náročnější, voda má jeden stupeň. To víte, taje sníh.“ Za 5 minut přijíždí trenér Tomáš Prokop. „Tak dneska dáme rovnou tři minuty, abychom věděli, na čem jsme.“ To už mně pomalu vyhrknou slzy do očí. Jdu se do kabiny převléci.

Zdravím se s ostatními otužilci. Uvnitř jsou rozehřátá kamna a dýchne na vás klasická sokolnická atmosféra. Tomáš mi přidělí odborný dohled, kdybych náhodou začal mít ve vodě problémy. Jen tak v plavkách a ručníkem přes sebe jako v létě se jdeme na chvíli proběhnout, abych se trochu rozehřál. A pak rovnou k vodě.

Adrenalin stoupá. Pořádný nádech, zatajit dech a... Já plavu ve vodě, která má 1 stupeň! Podél břehu uplavu asi 75 metrů. Pak chvíli proti proudu. Už cítím, jak mi tuhnou nohy a ruce. Nejhorší jsou ruce a mráz za nehtama. Kůži mám rudou jako ruská vlajka. Musím se pořádně utřít ručníkem a nabrat energii na zahřátí.

V klubovně mi Tomáš pogratuluje a já jedu rychle nazpět do práce. V autě mě chytne pověstný otužilecký třes.

Žádná předstartovní horečka. Středeční trénink mi vlil do krve sebevědomí. Branické ledy porazím. Sraz nás otužilců je v půl dvanácté. Probíhá prezentace a příprava na závod.

Je tu borec, který přeplaval kanál La Manche tam a zpět. A jsem tu já, který má na sobě jako jediný bermudy místo klasických plavek. Slavnostní proslov pokřik a jdeme na to. Trať zvládám za 2 minuty 17 vteřin.

Když vylézám z vody, tak mě napadá slavná věta od českého mořeplavce a otužilce Františka Venclovského: „Já su tak šťastné.“ Polibek s manželkou a přibíhající děti. A večer, věřte tomu nebo ne, si dávám studenou sprchu.