Pravda o Robinsonu Crusoeovi – nebyl trosečníkem

Skutečný Crusoe se jmenoval Alexander Selkirk a byl zachráněn lodí Duke 2. února 1709. Námořníci tehdy na ostrově objevili opuštěnou roztřesenou lidskou trosku a hromady korýšů. Selkirk se mezi lidi vrátil s vizáží zvířete, byl bosý a kryla ho kozí kůže. Byl extrémně psychicky roztřesený a nedokázal téměř mluvit.

Selkirk pocházel z okolí skotského Edinburghu. Byl sedým synem obuvníka a na ostrově Más a Tierra v souostroví Juan Fernandez vzdáleném asi 650 metrů od pobřeží Chile strávil čtyři roky a čtyři měsíce. Na ostrově neskončil jako trosečník, ale byl tam vysazen naštvaným kapitánem lodi, na níž se plavil. Po řadě hádek ho na ostrově nechali kolegové piráti za trest jako záškodníka s několika málo předměty potřebnými k přežití.

Skutečný Crusoe také nikdy nezachránil ani nepotkal domorodce, jemuž se v románu říká Pátek. Na ostrově Selkirk skončil s několika málo kusy oblečení, nožem, sekerkou, pistolí, kompasem, hrncem, tabákem a Biblí. Nebyl to však žádný ctihodný Brit, nýbrž pirát, alkoholik a velmi vznětlivý surovec. K námořníkům se dal v sedmnácti, když utekl od své rodiny. Živil se pirátstvím, nebyl nijak inteligentní, ale velmi nebezpečný kvůli své nevypočitatelnosti. Celý život měl potíže s lidmi a také jedině proto dokázal sám se sebou na ostrově vydržet a nezešílet zcela.

Robinson Crusoe | en.wikipedia.org

Skotský archeolog David Caldwell se vydal na ostrov, aby tam po třech stovkách let odkryl pozůstatky Selkirkova života. Na ostrově dnes žije asi šest stovek lidí, většina z nich se živí lovem korýšů, ale jinak je to místo stále velmi tiché a pusté.

Skutečný Crusoe nežil na pláži, protože se bál španělských námořníků, kdyby ho objevili, hrozilo by mu zřejmě otroctví či smrt. Kanibalové na ostrově nežili a bál se jich tudíž jen Crusoe románový. Podle Caldwella dokonce na ostrově přistály dvě španělské lodě, jimž se Selkirk vyhnul.

Na ostrově bylo mírné klima bez velkých dešťů, nežila tu žádná nebezpečná či jedovatá zvířata a tekly tam říčky se sladkou vodou. Moře nabízelo chutné korýše, ryby i tlusté ploutvonožce. Na ostrově rostla řada jedlých plodů. Selkirk si ochočil zdivočelé lesní kočky, které vysadili na ostrově spolu s potkany a kozami španělští mořeplavci v roce 1575. Největší zábavou mu pak prý byl lov koz, jichž zabil za čtyři roky na pět set. S nimi také mohl mít sex, o čemž se jen spekuluje, jisté je, že sexuální touhy musel ukájet masturbací. Jediným spojením s kulturou mu byla Bible, v níž si často četl. Po záchraně pirátům přiznal, že byl na ostrově nejlepším křesťanem za celý svůj život.

Selkirkovi prý ale ostrovní vězení spíš prospělo. Byl velmi zdravý, měl vypracované svaly a byl rychlejší než námořní pes. Absolutně si odvykl na alkohol a po letech strávených bez obuvi měl problém si na ně opět zvyknout. Poté, co ho námořníci objevili a vzali na svou loď, strávil s nimi na vodě ještě další tři roky a okrádal lodě, jež patřily nepřátelům anglického království. Domů se vrátil v roce 1711 se značným bohatstvím, stal se okamžitě slavným díky svým příběhům. Ty vyprávěl během nekončících večerů po hospodách a barech. Tam ho také zřejmě potkal Daniel Defoe.

Nešťastný mezi lidmi se utápěl v alkoholu, neustále se rval, měl nezákonně dvě manželky najednou a zemřel v plné síle ve 45 letech 12. prosince 1721 na žlutou zimnici v západní části Afriky.

Podle historiků existuje „někde“ na světě také Selkirkův deník. Podle všeho ho získal jistý skotský vévoda, jehož rodina ho v devatenáctém století prodala. V dražbě se mohly dostat poznámky pak až do nacistického Německa. Takže podle Caldwella jsou zřejmě, pokud vůbec existují, někde v Berlíně. „Dovolil bych si spekulovat, že nejpravděpodobněji leží někde na zapomenuté polici Berlínské státní knihovny jako pruské kulturní dědictví,“ tvrdí doktor Caldwell jehož závěry byly publikovány v odborném časopise Post-Medieval Archaeology.