Válka jí vzala dětství: Božena (†96) odklízela těla dětí a viděla tisíce mrtvých
Z pražské holčičky se stala vojačkou i svědkyní nejhorších válečných hrůz. Božena Ivanová vyrůstala v Sovětském svazu, zažila postřílení civilistů v Luhansku, odklízení těl dětí z rozbombardovaného vlaku a exhumace hromadných hrobů. Později sloužila jako spojařka a po válce se vrátila do Československa. Její svědectví uchovává projekt Paměť národa.
Vyrůstala v chudém Sovětském svazu, kam se v roce 1933 přestěhovala za rodiči. Dětství v ruských továrních městech poznamenaly hlad, zima a strach. Otec, zkušený strojař, se stal žádaným odborníkem, a tak se rodina často stěhovala. Když v Buzuluku vznikla československá vojenská jednotka pod vedením Ludvíka Svobody, přidali se i oni. Boženě bylo tehdy patnáct let.
Když se otec poprvé rozplakal
V Luhansku rodina přežila těžké německé nálety i masakr na místním bazaru, kam se sjížděli lidé z celého okolí. Božena si navždy zapamatovala, jak ji rodiče po střelbě zoufale hledali mezi mrtvými, a chvíli, kdy se otec poprvé rozplakal. Zkušenost zničeného města a všudypřítomné smrti se v ní nesmazatelně usadila. Později říkala, že tehdy pochopila, jak fanatismus dokáže proměnit lidi v zabijáky.
Hromadné odklízení dětských tělíček
Na podzim 1941 se rodina vydala vlakem na dlouhou cestu do Omska a ocitla se uprostřed další hrůzy. Před jejich soupravou dostal přednost vlak s dětmi evakuovanými z Leningradu. Když ho ráno dojeli, našli jen trosky a ticho. Koleje lemovala roztrhaná těla dětí i dospělých. Božena dostala pracovní rukavice a pomáhala s odklízením, aby mohla kolej znovu sloužit dalším vlakům. „Byl to hrozný pohled, nikdy na to nezapomenu. Mně bylo čtrnáct. My už jsme nebyli děti, my jsme byli dospělí,“ líčila v Paměti národa zlomový okamžik svého mladého života.
Tisíce dětí v hrobech po „převýchově“
V roce 1944 byla Božena už jako spojařka 2. paradesantní brigády součástí vojenského transportu, který projížděl právě osvobozeným Kamencem Podolským. Poškozená trať je donutila zastavit. Ve městě se šířil odporný zápach a výpravčí je poslal k lesu, aby se „šli podívat, co tam zbylo po Němcích“. Na poli u lesa spatřili otevřené hromadné hroby. Sovětští lékaři právě exhumovali těla dětí, které nacisté zavraždili. Rodiče přicházeli a mezi mrtvými poznávali své potomky podle šatů a botiček.
Tyto hroby byly výsledkem nacistické akce vydávané za „převýchovu“. Okupační vojska tehdy svážela děti ze škol s tím, že je odvezou do Německa. Místo toho je svedla k jámám na okraji města a postřílela. Ti, které střela nezasáhla, se podle Boženina svědectví udusili pod těly ostatních. „Tohle nikdy v životě nezapomenu,“ zdůraznila ve svém vyprávění.
Spojařka u výsadkářů a návrat domů
Božena prošla tvrdým výcvikem v mrazech i parašutistickými seskoky a mezi muži si musela své místo vybojovat. Ke konci války se s nemocnou matkou stáhla od fronty, po osvobození se vrátila do České Třebové a v roce 1945 se provdala za letce Pavla Ivana. Měli spolu dva syny. Rodina se kvůli manželově službě často stěhovala, nakonec se však usadila v rodném kraji. Božena pracovala u železnic a v roce 1979 odešla do důchodu. Zemřela 23. května 2023 ve věku 96 let.
Život je ten největší dar
Ivanová opakovaně zdůrazňovala, že válka bere nejvíc těm nejmladším. Proto po letech vystupovala mezi veterány a své zkušenosti sdílela, aby se na oběti nezapomnělo. I přes vše, co viděla, si zachovala hlubokou úctu k životu. Věřila, že každý den je dar a že člověk by se měl snažit dělat druhým radost.
„Když vidíte bídu, hlad a smrt, pochopíte, že život je to nejdražší, co člověk může mít,“ říkala. „Všechno ostatní je nic. Mám ráda život a mám ráda lidi.“
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.