12°C
Mádlovy Vlny připomněly rozhlasové bojovníky proti okupaci: Skutečný příběh statečné Věry Šťovíčková-Heroldová
Nový film režiséra Jiřího Mádla, Vlny, nám připomíná statečné ženy a muže z Československého rozhlasu, kteří se postavili sovětské okupaci. Mezi nimi byla i Věra Šťovíčková-Heroldová. Ta byla jednou z mála žen aktivně zapojených v rozhlasovém vysílání během sovětské okupace. Její odvážné zprávy dodávaly lidem naději a staly se symbolem odporu.
Inspirací pro snímek Vlny byly skutečné události a příběhy odhalující nejen nebezpečný střet redaktorů s tajnými službami, ale i osobní oběti, které museli tito lidé přinést. Film oživil příběhy rozhlasových novinářů, kteří se v roce 1968 postavili sovětské okupaci Československa. Jejich osudy jsou zdokumentovány v projektu Paměť národa. Ten připomíná, jak důležitá je svoboda slova a nezávislá žurnalistika. Podívejte se na skutečný příběh statečné redaktorky Věry Šťovíčkové-Heroldové (ve filmu Táňa Pauhofová).
Období sovětské okupace bylo pro Československo jednou z nejtemnějších kapitol moderní historie. Navzdory přítomnosti tanků a vojenské převahy invazních vojsk se mnozí občané postavili okupantům odvážně a se ctí. Rozhlas hrál klíčovou roli v informování veřejnosti o skutečné situaci v zemi a stal se symbolem odporu proti cenzuře a manipulaci.
Nemohla najít práci
Vysílat navzdory hrozbám zatčení nebo dokonce smrti vyžadovalo nesmírnou odvahu a osobní přesvědčení. Hlas Věry Šťovíčkové-Heroldové i jejích kolegů se tak stal nadějí pro miliony posluchačů, kteří v temných dnech okupace hledali pravdu a spojení se svobodným světem.
Věra Šťovíčková-Heroldová začala svou kariéru v rozhlase v roce 1949. Nejprve byla v rozhlase na povinné brigádě, postupně získala trvalé místo v zahraniční redakci. Přestože byla zpočátku nadšenou přívrženkyní komunistických ideálů, její zkušenosti ze zahraničí, zejména z Afriky, a návrat do Československa během roku 1968 ji přivedly k vystřízlivění.
Když v noci z 20. na 21. srpna 1968 vstoupily sovětské tanky do Prahy, stala se jedním z hlasů, který z rozhlasového studia na Vinohradské ulici informoval národ o okupaci. I přes nebezpečí střelby a obklíčení sovětskými vojsky se rozhlasoví novináři nevzdali a vysílali z provizorních studií, například z kina Skaut. Šťovíčková-Heroldová a její kolegové, jako Jiří Dienstbier nebo Luboš Dobrovský, se stali symboly odporu proti invazi.
Po okupaci následovala tvrdá normalizace. Redaktoři, kteří se postavili okupantům, byli postupně nuceni odejít z rozhlasu a čelili mnoha omezením. A tak žena, která byla po dvacet let jednou z nejvýraznějších osobností rozhlasu, měla problém najít práci.
„V duchu jsem si ještě furiantsky říkala: ‚No tak půjdu dělat něco jiného, vždyť nemusím být v rádiu.‘ Ale houby, nikde mě nevzali. Ani v trafice u kina Blaník mě nevzali! ‚Kdepak, vy máte známou tvář, to nejde,‘“ popsala v minulosti sama novinářka pro portál Paměť národa.
Nakonec se začala živit jako překladatelka. „Mám to štěstí, že mě každá práce nakonec začne bavit,“ dodala Šťovíčková-Heroldová. U překladatelské profese po roce 1989 už zůstala. Zemřela po dlouhé nemoci 31. října 2015.
10 let ZKUtr natáčel ten film?To měl ještě dudlík ne? Postavu by na to měl.