Nejslavnější český vězeň Kajínek o svém životě nemlčí: 4. exkluzivní ukázka z jeho autobiografie

O zbraních, semtexu a StB

Shodou okolností jsem za hluboké totality otevřel trezor jednomu člověku v Pardubicích. Měl v něm dokumenty o výrobě výbušnin v Semtíně. Začala mě tak vyšetřovat StB, ale ty dokumenty nikdy nenašli. Podezřívali mě, že jsem je prodal na Západ, a já jim říkal, že shořely. Nemohli mi nic dokázat, tak to vzdali. Ten člověk byl šéfem Semtína a kromě dokumentů měl v trezoru i několik pušek. Ty tam prostě nešlo nechat!

Vytoužený samopal

Po izraelském samopalu UZI jsem toužil už od dětství. Byla to pro mě taková ikona. Vždycky jsem si ho chtěl koupit. A když už jsem tu možnost měl, zaplatil jsem za něj šedesát tisíc, což byla částka opravdu veliká. Za samopal naší armády, vzor 58, jsem později zaplatil třicet tisíc, ale to byla normální cena.

Obživa krádežemi

Jako sedmnácti- nebo osmnáctiletý jsem se živil kradením peněz. Stokrát jsem se za to omluvil a omlouvám se po sto prvé. Situace byla tenkrát prostě nějaká a já dělal protizákonné věci. Nedocházelo mi, že když k vám přijdu domů, otevřu vám byt, projdu ho a něco tam vezmu, nenaštve vás ani tak to, že jsem vám sebral sto korun, ale hlavně že jsem narušil vaše soukromí, kde se najednou necítíte bezpečně. A to je ten problém.

U mě v bezpečí

Když někam chodím a mám to tam rád, nepůjdu to vykrást. I když jsem později dělal cokoli, třeba ty byty, tak nikdy ne tam, kde jsem bydlel. Vždycky jsem říkal: „Nejlíp se mají lidi, co bydlí okolo mě, ti jsou v bezpečí, těm se nikdy nic nestane!“

Práce s planžetou

Všechny zámky jsem planžetou čistě odemknul, ale při odchodu jsem jeden z nich úmyslně mechanicky poškodil. Pokud bych to neudělal, pojišťovna by se začala vymlouvat, že odemčeno bylo shodným klíčem, nebo že to třeba byl někdo z příbuzenstva, protože nedošlo k násilnému otevření, a tudíž to není krádež!

Moje první BMW

Zaplatil jsem za něj kilem zlata. Přivezli ho z Německa a v té době byly v Praze pouze tři taková auta. To moje bylo ukradené v Německu, najeto mělo pět šest tisíc a bylo naprosto legální, protože mělo legální čísla. Za to moje chtěli 145 tisíc. Přišli rovnou s tím, že by jim ani tak nevadilo, kdybych za něj zaplatil ve zlatě. Za gram 14karátového zlata bylo tenkrát 150 korun. Tak říkám: „Jo, dobře, dám vám teda kilo zlata.“ Druhý den jsem přinesl pytel šperků – a měl jsem auto.

Směna zlata za peníze

Tenkrát vykupovali 14karátové zlato za 150 korun za 1 gram. Šel jsem rovnou do Safiny. Tam vzali pytlík se zlatem, hodili ho do pece, vytavili, udělali slitek a z něj určili hodnotu, kterou to po přepočítání mělo. Když dali slitek na váhu, zeptali se, jestli si to chci vzít, že mi k tomu vystaví certifikát a já zaplatím jen za zpracování. Anebo pokud chci zlato prodat, vyplatí mi tolik a tolik. Vzal jsem si samozřejmě vždycky raději peníze. Nikdy jim ani nebylo divné, že jsem přinesl takový pytel šperků, a na nic se neptali.

Co mu lidí posílali

Lidi mi posílali čokoládu, bonboniéry, salámy, klobásy, napečené řízky, čabajky, kuřecí stehna, buchty. Jednou se nějaká úžasná paní Romana zastavila ve Valdicích na poště a zeptala se, kdy si z věznice chodí pro poštu. Druhý den přijela těsně před tím okamžikem a podala pro mě kilový balík se zmrzlinou Viennettou. Když jsem ji dostal, byla ještě zmrzlá. Vychovatel se smál: „Já se z toho zblázním! Příště vám snad pošlou polívku a zavolají mi, ať pospíchám, aby vám to nevystydlo!“

Zpovědní tajemství

Ve Valdicích mi jeden kněz řekl, že se při jedné ze zpovědí dověděl fakta dokazující mou nevinu. Že jsem nikoho nezavraždil. Ale že on do světských věcí nebude zasahovat, protože věří, že věci se vyřeší spravedlivě samy. Evidentně máme o spravedlnosti každý jinou představu.

O ženách

Líbí se mi ženy, které mají hezký zadek, hezké nohy, hezká prsa, které jsou upravené. Určitě bych preferoval nekuřačky (tím myslím samozřejmě cigarety). Ani nerozlišuju mezi tím, jestli žena měří 170 nebo 150 cm. To není rozhodující. Většina žen je hezkých. Na každé je něco. Krásné jsou dlouhé vlasy, ale krásné jsou i krátké. Ke každému typu patří něco jiného. Z každé ženy něco vyzařuje. A pak už je to o sympatiích.

Život na román

Jaký byl život Kajínka, než ho justice poslala na doživotí do vězení? Jaké měl dětství? Jak se naučil pomocí planžety otevřít snad každý zámek? Jaké jsou jeho nejoblíbenější recepty? A podle jakého cvičebního plánu si udržoval fyzičku?

To vše prý prozradí ve svém prvním autorizovaném životopise Můj život bez mříží, který Fragment vydal 2. dubna.

Redakčně kráceno a upraveno.