Český horolezec: Zdolal jsem nejdrsnější kaňon světa

Jeho obavám se nelze divit. Těžký terén kaňonu za celou dobu přešlo pouze 10 expedic a v jeho útrobách přišlo o život už čtrnáct lidí včetně Martinova nejlepšího kamaráda. Na začátku léta nakonec český kaňonář jedinečný přírodní útvar zdolal. „Splnil jsem si tím největší sen,“ tvrdí.

Původně se Martin Chroumal věnoval horolezectví. Na takzvaný kaňoning se zaměřuje posledních osm let, během kterých stihl zdolat už zhruba 80 kaňonů. Extrémní sport kaňoning přitom není jen o lezení po skalách. Člověk často například slaňuje, plave a nebo skáče z vodopádů. A kvůli tomu musí umět dobře číst vodu. Co to znamená? „Kaňoning je prostupování nepřístupných horských potoků a řek a tam se voda chová jinak. Jsou tam spodní víry, vracáky, různé bubny, válce a člověk to musí umět přečíst jako vodáci.“

Loňská tragédie

Kaňoning je však velmi nebezpečný, i když je člověk stoprocentně připravený a vodu umí číst jako nikdo jiný. Martin Chroumal se o tom přesvědčil loni při výpravě do nejtěžšího kaňonu světa Trou de Fer, který se nachází na ostrově Réunion v Indickém oceánu. „Můj nejlepší kamarád Jirka se na loňské expedici utopil. Byla to nešťastná událost,“ říká se smutkem v hlase. Zbytek výpravy čítající jedenáct československých kaňonářů pak akci okamžitě přerušil. Nakonec se ale někteří rozhodli, že se vrátí a Trou de Fer zkusí zdolat znovu. „Dohodli jsme se, že tam letošní rok opět pojedeme a pokusíme se to dát i za Jirku, jelikož to byl jeho největší sen.“

Trou de Fer je Everest mezi kaňony

Letos na začátku léta se česko-slovenská expedice, tentokrát pouze pětičlenná, vydala na Réunion znovu. S Martinem Chroumalem cestovali Slováci Miroslav Dušek, Jaroslav Holeček, Natália Borecká a Pavol Barabáš. Hlavní cíl této skupiny byl jasný: Zdolat Trou de Fer, který je mezi kaňony přirovnáván k Mount Everestu. Překonání kaňonu probíhalo tak, že se skupina s čtyřicetikilogramovými bágly na zádech nejprve prodrala skrz džungli ke kraji kaňonu. A hned ji čekal sestup dvou vodnatých kaskád o výšce 180 a 150 metrů. Slanit je však patří mezi ty snadnější části a výpravě to nedělalo problém. Hned poté ale následuje velmi obtížná 270 metrů hluboká propast, kde teče vodopád, který skálu vymlel do převisu. „Tam je technická náročnost v tom, že se člověk dostává pět šest metrů od skály,“ vysvětluje Chroumal s tím, že pokud se člověk potřebuje přitáhnout ke skále, aby mohl slanit níž, musí hodit speciální kotvičku a trefit se do lana, které tam připravili prvovýstupci.

Nejhorší je Koridor

Po slanění 270 metrů vysoké stěny na Trou de Fer padla tma a výprava tak našla čas na odpočinek. Jako místo noclehu jí posloužil obrovský kámen, pod který se všichni nasoukali. Klidný spánek se však nekonal, protože v blízkosti kamene padají ze všech stran ohlušující vodopády. Ráno pět vyčerpaných kaňonářů čekala nejobávanější část cesty, takzvaný Koridor. Jedná se o úzkou dlouhou štěrbinu, kam se místy člověk na šířku ramen sotva vejde. Z Koridoru už není návratu, a pokud by začalo pršet, hrozilo by celé skupině utopení. „Je tam také poslední místo, kde má telefon signál. Pak už je člověk celý den bez mobilu,“ zmiňuje český expert na zdolávání kaňonů další nevýhodu úseku.

Pokořila ho hrstka lidí

I vyčerpávající Koridor se »Čechoslovákům« podařilo překonat. Celkem za sebou měli na dně kaňonu 3. října 2010 lidé 19 sestup 950 krkolomných výškových metrů na délce 4 kilometrů, během kterého museli kromě slaňování již zmíněných několikasetmetrových stěn seskočit i z několika vodopádů. „Ten největší seskok byl asi z osmi metrů,“ doplňuje Chroumal. Na dně Trou de Fer však cesta neskončila. Skupinu ještě čekal výšlap nahoru. Ten už sice podle Chroumala není tolik náročný, průchod ale komplikuje hustá džungle a rostliny s ostrými ostny. Čtveřice Slováků a jeden Čech však poslední nástrahu Trou de Fer zvládli a zařadili se mezi pouhých deset expedic, které kaňon za celou jeho historii překonaly. „Letos jsme byli první a možná i poslední expedice,“ dodává na závěr Chroumal.