Z pražského baru do ghanského sirotčince

Dnes je jeho hlavní starostí péče o sirotčinec, v němž všechny děti nemají ani své postele. Realizuje také projekty, které místním lidem přinesou alespoň částečnou soběstačnost.

Jako většina studentů měl předtím jen problém, jak si vydělat na cestování. „Ta myšlenka přišla po jednom velkém tahu se spolužáky po pražských barech. Pila se tequila, rum, pivo… Právě tehdy mě napadlo, že útrata naší partičky se rovná několika měsíčním platům dělníků v rozvojových zemích,“ vypráví Víšek.

Za dvacet měsíců od tohoto památného tahu odletěl do Ghany, do městečka Bawijasi, jako dobrovolník pomáhat místnímu sirotčinci.

Postel, a je moje!

První dojmy ze sirotčince, který založil místní pastor Elisha, byly šokující. Především pokud jde o hygienu. „Jeden ručník i žínku tu používá tři až pět dětí. Na začátku prý děti spaly na zemi a jedly venku před domečkem. Hned jak jsem přijel, dali jsme dohromady peníze, aby každé dítě mělo svůj ručník. Docházelo také jídlo, takže jsme se museli složit i na pytel rýže a fazolí,“ líčí.

Děti nepotřebují jen ručníky, ale zjevně i pohlazení. Vůbec také neznají pocit, že něco patří jen jim. Vladimír napsal tehdy do blogu: „Katie, která je tady už šest týdnů, nám včera vyprávěla, jak k ní přiběhl malý asi tříletý Kvasi, celý rozzářený ji táhl do domku, kde spí. Tam už byly nové postele. On na tu svoji vyskočil a křičel: Podívej, postel, a je moje! To i nám klukům trochu zvlhly oči…“

Prchali před mořem

Vladimír se tak za pár dní stal bílým otcem afrických sirotků. Napadlo ho, že nikdy nebyli dál než na místním fotbalovém hřišti. Snažil se tedy zorganizovat výlet k moři, které odtud bylo asi hodinu cesty autobusem. Za peníze, které dobrovolníci chtěli původně použít na vlastní víkendový zájezd, pronajali místní autobus. „Když jsme uviděli autobus, byli jsme v šoku, nás čtyřicet se mělo vejít do prostoru, kde bylo dvacet míst k sezení! Všichni místní nás ale ujišťovali, že se tam vejdeme s přehledem,“ směje se Vladimír.

Když pak přijeli k moři, děti pozorovaly vodu jen z povzdálí. A tak je dobrovolníci museli vzít jedno po druhém do náruče a odnést do vody.

„Můžeme jim koupit pytel rýže nebo ručníky. Ale přece jenom jsou to děti, které si taky zaslouží užít si alespoň trošku svoje dětství. A tak dnes mají zážitek, který už jim nikdo nevezme!“ napsal do svého blogu Vladimír Víšek.

Děti se nesmějí

Podle Vladimíra Víška asi osmdesát procent dobrovolníků jsou studenti, kteří tuhle misi považují za pouhé dobrodružství. Za čtrnáct dní odjedou a příště si radši vyrazí na Floridu. Jeho ale osudy dětí zajímají stále. Většina z nich prý ani nejsou sirotci, ale jejich rodiče je nemohou uživit, tak je odloží třeba na místním tržišti. Jedna z holčiček sem přišla proto, že její babička nechtěla, aby se z ní stala prostitutka jako její starší sestry.

Některé děti se nedaří ani rozesmát. „Máme tam několik dětí, které si skoro nikdy nehrají, nikdy se nesmějí, například asi dvouletá holčička Zanibu. Celý den stojí opodál. Když k ní někdo z nás přijde, aby ji rozveselil, skoro vůbec nereaguje, jen kouká těma svýma prázdnýma očima. Strašně moc bychom ji chtěli rozesmát, ale je tu ta jazyková bariéra…,“ říká Vladimír a dodává, že tehdy se pak nikdo moc nebaví a nevyprávějí se zábavné historky.

Za šest měsíců má za sebou kus práce. Podařilo se mu sehnat pro děti zdravotní pojištění, takže se s nimi už nechodí do nemocnice až na poslední chvíli. Organizuje stavbu nového bydlení, spojeného se školou. Shání sponzory a dává do projektu i svoje peníze. „Cílem mé snahy je i to, aby do budoucna byl sirotčinec alespoň částečně samostatný a místní lidé se zapojili co nejvíce,“ konstatuje.