14°C
Poprvé uviděl svou ženu: Mamko, nevypadáš vůbec špatně!
Bydlí na kopci, v paneláku nad lázeňskými domy a momentálně je jedním z nejšťastnějších Čechů. Karel Pavela (71) celých 53 let neviděl.
Zrak mu nyní vrátil zlínský oční specialista Pavel Stodůlka. Transplantoval mu umělou rohovku. Díky němu tak poprvé uviděl milovanou manželku. „Po operaci jsem vůbec poprvé barevně uviděl růžovou propisku na ledničce.
Vidím barvu, křičel jsem. Byl jsem dojatý. Nevěděl jsem, zda mám brečet nebo se smát,“ líčil první chvíle poté, co si doma po operaci sundal obvaz.
Poprvé uviděl i svoji ženu. Když se ženil, byl už slepý. Jak reagoval? „Mamko, nevypadáš vůbec špatně. Jak jsi musela být krásná před 50 lety,“ vypráví jeho paní Marie (78).
Karel si užíval mládí jako každý kluk. Vyučil se tavičem barevných kovů a pracoval v kovohuti v Břidličné. Život se mu změnil, když mu bylo sedmnáct. „Při odlévání vybuchl dural. Roztavený kov o teplotě sedm set čtyřicet stupňů mně zasáhl oči. Strašně jsem se lekl a naráz byla přede mnou jen tma!
První moment se nedá popsat. Křičel jsem – nevidím. Hořely na mně montérky. Chlapi mě hasili,“ vzpomínal. V nemocnici v Krnově mu vytahovali z očí a nosu kousky duralu.
Od výbuchu měl i popraskané zuby. „Hned mi jich vytrhli šest. Pak mi dělali spodní protézu. V nemocnici jsem ležel tři měsíce. Pak jsem se dostal do Olomouce k profesoru Vejdovskému. Na levém oku jsem podstoupil osm operací,“ pokračoval. Dělali mu i plastiku víček. Z dutiny ústní odebírali sliznici a našívali na víčka. Transplantaci rohovky od dárce zkusil třikrát, ale vždy se zakalila.
Život slepce
Musel se smířit s realitou. Rychle se naučil Braillovo písmo a absolvoval masérský kurz pro nevidomé. „Téměř čtyřicet let jsem masíroval v teplických lázních. Bylo to krásné období.
Drželo mě to, že i když jsem postižený, mohu pomáhat druhým. Když mě pak pacient chytil okolo ramen a řekl: Pane Karle, tak za rok zase tady, hřálo to u srdce. Dámy mně říkali pane Karlíčku. To víte, byl jsem mladý. Bylo mi pětadvacet,“ usmíval se.
V lázních také našel svoji budoucí ženu. Byla to sestřenice jeho kolegyně. Poprvé ho Marie uviděla, když do lázní přijela pro kyselku. Podruhé na tancovačce v Černotíně.
„Zpočátku jsem nebyla zamilovaná. Bylo mi ho velice líto. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem viděla slepého člověka, a chtělo se mi stále plakat. Spíše jsem cítila mateřskou náklonnost,“ svěřila se. „Neustále mě žádal o tanec.
Později jsme spolu chodili na procházky. Měsíc nato mi k svátku přinesl bonboniéru a začali jsme spolu chodit. V lednu 1961 byla svatba,“ uvedla.
Paní Marie byla dámská krejčová. Ráda se parádila. Na svatbu si ušila dvoje šaty. Za třináct měsíců se jim narodil syn Karel a za čtyři roky pak Marek. Zvládl hrát i fotbalKarel Pavela nechtěl, aby kluci trpěli jeho handicapem.
„Snažil jsem se. Štípal jsem i dříví na táborák, Karla jsem učil jezdit na kole. Bál se, tak jsem mu držel řídítka a sedlo. Chodil jsem při kole, až jsem cítil, že drží rovnováhu. On pak volal: Mami, táta mě naučil jezdit.“
Pavela byl dříve kutil. To byla výhoda. „Je to k neuvěření, ale táta opravil třeba vypínač, ledničku, vysavač, vyměnil pojistky. Hrával s námi fotbal. Je jasné, že balon častokrát minul,“ řekl syn Marek (43).
Manželé žijí spolu již 49 let. „Je pozorný, není falešný a je na něho spolehnutí. S klukama, když byli malí, býval sám a dokázal je zaopatřit. Těší mě, že máme dobře vychované syny. Stále jsme všichni v kontaktu,“ řekla paní Marie.
„Já si na ženě nejvíc cením, že si mě vzala. Od té doby se stala světlem mých očí. Pořád jsme byli spolu. Dala mi dva zdravé pokračovatele rodu. Nikdy mi nedala najevo, že je utahaná nebo nemá čas. Mám v ní velkou oporu,“ usmál se na ni.
První naděje
Další velký zlom v životě Karla Pavely nastal loni. Přečetl si v časopise v Braillově písmě o operaci Pavla Stodůlky, která po 16 letech navrátila zrak ženě ze Vsetína. „Řekl jsem si, co kdybych zkusil poslední operaci. U jednoho oka se nedostavil výsledek, jaký jsme očekávali. U druhého ano.
Transplantovali mi americkou umělou rohovku a jsem nový člověk. Poznám postavu, obličej, ale neřeknu vám zatím, jaké máte oči. Detaily nerozeznám a nedokážu se orientovat v prostoru. Mozek musím posilovat. Jeho zrakové centrum,“ řekl.
„To, co prožívám, se nedá popsat slovy. Zdravý člověk to nemůže pochopit. Dříve jsem jen poznal, kdy je den a kdy noc. První slovo, které jsem teď přečetl, byl nápis na igelitové tašce ze supermarketu.
Nevýslovnou radost jsem měl, když jsem uviděl na slepecké hodinky,“ líčil. Zrak se Karlu Pavelovi zlepšuje postupně. Vidí nyní na 30 %. S elektronickou lupou čte již třetí knížku!
Na jeho operaci se složila celá rodina. Stojí 200 tisíc a pojišťovny zákrok nehradí. „Za ten zázrak jsem panu primáři Stodůlkovi a celému kolektivu nadosmrti vděčný.
Tady je důkaz, že vše se dá překonat, když člověk věří. Jsme tu na to, abychom se obtížemi vyrovnali. A všem dalším nevidomým přeji, aby je neopouštěla naděje,“ dodal věčný optimista, který si ze všeho nejvíce přeje, aby a mohl odložit slepeckou hůl.
