Osminásobná máma: Vařím jako na táboře!

Téměř každý cestu k jejich domu ukáže. A ještě dodá - "nemůžete se splést, před vrátky jim parkuje právě ten mikrobus. Už je jich tolik, že se do něj vejdou tak akorát."

Možná, že se Pavlasovi budou muset poohlédnout po novém voze. Jejich Ford Tranzit pojme devět lidí. Jenomže jich je už deset, desítku uzavřel Petřík, který se narodil minulý týden.

Kluk a děvče z vesnice

Pavel Pavlas (40) a jeho manželka Zdena (36) patří k lidem, kteří na první pohled ničím vyjímeční nejsou. On je vyučený obraběč kovů - karuselář a ona učitelka z mateřské školky. Pocházejí z vesnice, jejich rodiče měli vždycky malé hospodářství, a tak se oba museli pořádně otáčet už od mala. "Starala jsem se o krávu a slepice, Pavel zase dělal s rodiči na poli nebo kácel dřevo v lese," říká paní Zdena s malým Petříkem v náručí. "Ale to jsme se ještě neznali. Zakoukali jsme se do sebe o hodně později."

To už byl Pavel na vojně, v Mikulově sloužil jako řidič tanku. "Tam se mi stalo to, co spoustě jiných. Měl jsem vážnou známost, ale dala mi kopačky, nechtěla čekat. Dostal jsem opušťák, a potkal Zdenku," vzpomíná Pavel. Oba jsou z hluboce věřících rodin, a tak se zákonitě našli na církevní půdě. Sedmnáctiletá Zdena totiž zpívala v křesťanské skupině mládeže ve Skuhrově a právě tam jedenadvacetiletého Pavla poprvé uviděla.

"Byla jsem na kluky dost vybíravá, ale jak jsem Pavla uviděla, bylo mi jasné, že právě on je tím pravým. A byl," směje se Zdena Pavlasová.

Začátky? Jako jinde.

Svatbu měli po tříleté známosti, v roce 1990 v kostele v Sázavce. Brát se nemuseli, chtěli! Švagr jim pomohl najít v Chotěboři domek na prodej ( za 400 000 korun), a tak se mladí mohli postavit na vlastní nohy. Pavel dům předělával od základů, hořejšek, kterému říká 'spací patro' už je celkem v pořádku, spodek, kde bude velký obývák a jídelna s kuchyní, dodělává. "Už je tu všechno až na plyn. Teď ho dokončuji." Pracuje u soukromé firmy ("představte si soustruh na stojato, metr šedesát v průměru a na něm upevněné obrobky - s tím dělám") a Zdena začala po svatbě učit v mateřské školce. Nadlouho ne. Za dva roky se narodil první syn, Pavel (15). A pak to šlo ráz na ráz - lidem v okolí to prý připomínalo řetězovou reakci. "Ale to je možné, my se vůbec netajíme tím, že děti jsou pro nás požehnáním," tvrdí oba.

Jejich rodina je vnitřně pevná, je vidět, jak si vycházejí vstříc a jak všechny děti bez výjimky dělají rodičům to, co jim vidí na očích.

Rodinné účetnictví

Po prvním Pavlovi (15, student stavebního lycea) přišel na svět Ondra (13, gymnazista), po něm František (11), Antonín (9), Václav (7), Davídek (4), mazlíček rodiny Zdenička (2,5) a minulý týden Petřík. Uživit takovou spoustu krků dá pořádnou práci a stojí peníze.

"Já beru měsíčně tak dvacet tisíc, s přesčasy i víc," vypočítává položky rodinného rozpočtu otec Pavel. "Zdenka má mateřskou sedm a půl tisíce a čtyři tisíce dostaneme od státu na dětských přídavcích. Jiné příjmy nemáme."

Dá se s tím vůbec vystačit? "Musíme, jinak to nejde," nestěžuje si Pavel Pavlas. "Žena si nechá mateřskou, já jí přidám čtyři tisíce a s tím hospodaří. Jde to hlavně na jídlo a na potřeby do školy pro kluky." Ostatní výdaje, třeba boty, nejsou tak časté. Na ně se peníze odkládají stranou. Protože si Pavlasovi vzali půlmilionovou půjčku, jinak by dům rekonstruovat nemohli, mají měsíčně o výdaj víc - osmitisícovou splátku. Rozhodně ale nestrádají, děti mají všechno, co potřebují.

"Když dělám rajskou, tak musím na knedlíky zadělat alespoň z kila mouky, k snídani mažu dvacet rohlíků a vařím čtyři litry čaje. Dětem chutnají také omáčky nebo šunkafleky. Někdy toho vařím tolik, jako na dětském táboře""Na večer zbude málokdy něco, tak si dáme obložené chleby s paprikou, rajčaty a jinou zeleninu." Kdysi ji pěstovala na zahrádce, ale děti potřebují mít si kde hrát, a tak je tam teď trávník. A pár bylinek jako koření. říká o své kuchyni paní Zdena.

Žít čistý život

Pavel se Zdenou věří, že děti prosvětlují a obohacují život. "Nikdy jsme se na příchod dalšího děťátka nijak nepřipravovali. Jenom jsme se navzájem ujistili, že péči o něj zvládneme a že mu budeme moci dát všechno, co potřebuje. A pak jsme všemu nechali volný průběh," svěřuje se paní Zdena.

Touha po mateřství a po dítěti je v ní mimořádně silná. "Když vidím těhotnou, tak jí - v tom dobrém - závidím. Říkám si, ta se má, bude mít děťátko."

Krize v rodině si žádný z rodičů nepřipouští. Pravda, museli se vzdát svých zálib a koníčků, ale velká rodina jim všechno bohatě vynahrazuje. I prarodiče pomáhají, jak to jen jde. Pohlídají děti, vezmou je k sobě na prázdniny, vykrmí prase a udělají zabijačku.

"Věřím, že všechno zvládneme a ono to tak opravdu je," přemítá paní Zdena. "Někdy přišly starosti, když byly děti nemocné. Ale s manželem jsme se přesvědčili, že čím je starost větší, tím silnější jsme. Pro naše děti, pro rodinu."