Po několikaleté práci na seriálu Fenomén underground se Rychlík nyní méně věnuje dokumentu. A hereckou kariéru považuje už dlouho za uzavřenou. Když výjimečně přijme nabídku na filmovou roli, často prý zpětně lituje. Na divadelní prkna se dostává sporadicky, třeba při nutných záskocích za herce ve vlastních inscenacích. Jinak rád přenechává prostor mladším, všestranně vybaveným hercům, kteří mohou plně zvládnout vysoké nároky povolání. "Lidé, kteří kopou do té profese, si nedokážou představit, jaká je to dřina, je to náročné fyzicky i psychicky," řekl.

V nadcházející sezoně by Rychlík mohl na Ukrajině režírovat Baladu pro banditu jako připomínku 100. výročí připojení Podkarpatské Rusi k Československu. "Jako první Čech jsem režíroval v tamějším Národním akademickém divadle Ivana Franka Havlovu Asanaci, stále se s mocným úspěchem hraje," uvedl. Dlouho váhal, zda novou nabídku přijmout, nakonec možná inscenaci udělá - i z úcty k předkům. Rychlíkovi strýcové prošli gulagem a z Podkarpatské Rusi se do Československa dostali s armádou Ludvíka Svobody.

U studentů režie se Rychlík snaží rozvíjet jejich osobnost a originalitu. "Nechci, aby to byly moje klony," zdůraznil. Talent se musí umět pěstovat, je to prý téměř zahradnická práce. "Proto taky žertem říkám, že učím pozemky a ruční práce," doplnil Rychlík. Neznamená to však, že režie je pouhé řemeslo - vyžaduje mnohem více než jen řemeslné dovednosti.

"To nejpodstatnější, čím vždycky začínáme, je to, aby měli své vlastní téma. Důvody, proč chci mluvit v této době právě o tomto. Pak už je jedno, jestli k tomu použiju klasickou hru, anebo současný text," míní Rychlík.

Sám v minulosti hodně čerpal ze svých kořenů a z autentického, živého foklóru, a to i v úspěšných inscenacích venkovských textů, na které se v 90. letech zaměřili nezávisle na sobě také další režiséři jako Jan Antonín Pitínský, Vladimír Morávek nebo Miroslav Krobot.

"Dělali jsme to ale jako výsostné současné divadlo, protože se najednou objevila potřeba dotknout se identity, kořenů, a byla potřeba silných velkých příběhů," uvedl Rychlík. Sám už se do dalších venkovských dramat příliš nehrne, má pocit, že jich udělal dost, naposledy třeba Kalibův zločin v Pardubicích. "Vyšlapali jsme cestu dalším. Teď už se ví, že to nejde dělat jako nějakou ozdobenou májku, jako pseudofolklór, že to jsou v podstatě antická dramata," řekl.

Veřejnost zná Rychlíka nejen jako divadelníka, ale i společensky aktivního člověka, spoluzakladatele Občanského fóra, hybatele řady iniciativ. I přesto, že ne všechno se podaří prosadit, Rychlík odmítá žít pasivně. "To bych si musel vyčítat - a taky bych nemohl dělat divadlo ani dokument," řekl.

Sleduje problematiku veřejnoprávních médií a politické volby mediálních rad, sociální konflikty, staví se proti prolomení těžebních limitů v severních Čechách. "Vím ale, že člověk nezvládne udělat víc, než kam dosáhne jeho ruka. Nemůže dělat moc, jinak by se zbláznil," řekl. Lidé podle něj nemají být lhostejní k okolí, ale zároveň nepropadnout fanatismu.

Na současnou politickou situaci pohlíží Rychlík kriticky. Kritizuje extremistické politiky, kteří se živí lidským strachem. "Přitom je to tak průhledné," podivuje se nad tím, že nemalá část společnosti věří populistům. "Je to obrovské téma pro psychology a sociology. Tady se něco stalo, došlo k nějakému zlomu, že národu jsou některé věci úplně lhostejné," řekl s poukazem na to, jak lidé přehlížejí morální nedostatky či zištnost některých politiků.

Sám prý o vstupu do politiky nepřemýšlel. Ztratil by svobodu a možnost tvořit bez kompromisů. Politikům, kteří by podle něj měli správně sloužit lidem, demokracii a jejím hodnotám, ale nechce nic odpustit. "Je důležité nenechat si od politiků nic líbit, trvat na svém, a když jsou ti lidé nemorální a nemají tam co dělat, tak na ně vyvíjet nejrůznější tlaky, aby cítili nad sebou Damoklův meč," míní Rychlík. Ovšem kdo nechodí k volbám, ať si nestěžuje, zdůraznil závěrem.