Rozhodl se přijmout nabídku svého někdejšího hereckého kolegy a dnešního ministra obrany Martina Stropnického, aby kandidoval za hnutí ANO. "Spolu s Veronikou Žilkovou, s níž působím na Mezinárodní konzervatoři Praha, mě oslovili s tím, že by chtěli, aby tam někdo byl přes kulturu. Vědí, že se zajímám o celou šíři umění, nikdy mě nezajímal jen balet. Jsem ale fatalista, to, co má přijít, přijde. Jestli mám být senátorem, budu, když nebudu, nic se nestane," říká vyrovnaně.

Rozhodně se prý ale na politickou dráhu nevydává proto, že by neměl "do čeho píchnout". Poté, co pomalu opustil aktivní taneční kariéru, protože jak říká, "tanec je umění mladých, svižných, energických", věnuje se činohře. "V tanci je obcování s hudbou, tady zase se slovem. Mě činohra úplně nahradila tancování, na které člověk už fyzicky nestačí. Naopak v činohře i muzikálu lze uplatnit jistou zralost," míní. Kromě hraní v Semaforu působí jako umělecký šéf Mezinárodní konzervatoře Praha a je už 25 let také čestným předsedou Českého hnutí speciálních olympiád pro osoby s mentálním postižením.

Jako první dárek k sedmdesátinám dostal benefiční večer ve Státní opeře, kam mu během několika hodin přišlo popřát, zahrát, zatančit a zazpívat mnoho přátel. A část výtěžku ze vstupného šla i na zmíněné hnutí speciálních olympiád. "Teď jsme byli v Los Angeles, příští rok bude zimní olympiáda v Rakousku...Je to vždycky úžasné sledovat tisíce takto postižených lidí, s jakou radostí a chutí soutěží, baví se. Neobejdou se samozřejmě bez naší pomoci, takže kde můžu, pomůžu," říká.

Vlastimil Harapes je dodneška asi nejznámějším baletním umělcem v Česku a synonymem pro balet. S baletním souborem první české scény spolupracoval čtyři desítky let, 22 let byl sólista, 12 let pak šéf souboru a dalších šest let baletní mistr. "Měl jsem jediné stálé angažmá," připomíná s nadsázkou, protože během své kariéry hostoval na všech významných evropských tanečních scénách.

Balet ale jeho dětským snem nebyl. "Toužil jsem hrát na housle. Asi se mi líbil ten futrál, aby každý viděl, že chodím do houslí...rodiče ale preferovali pianino, které bylo doma," vzpomíná na své dětství v početné rodině. V hudební škole ale maminka našla rytmiku. "Řekla si: Ten náš Vlastík si pořád prozpěvuje a poskakuje, já ho tam přihlásím, aby to dostalo nějaký řád," říká pozdější mistr svého oboru.

Housle mu zprotivil přísný učitel, protože namísto hraní písniček bylo samé cvičení, zatímco rytmika byla škola hrou. Ve 14 letech přišlo doporučení na konzervatoř a Vlastimil udělal v Praze zkoušky. Ale dodává, že ještě na maturitním vysvědčení měl z klasického tance, tedy z hlavního oboru, trojku. "Byla to velká změna a klasický tanec je prostě velmi náročný," říká po dlouholeté zkušenosti.

Obliba tance tedy přicházela postupně, na konzervatoři přitom přišly první herecké zkušenosti ve Starcích na chmelu a Marketě Lazarové. Nápad být hercem a být "slavnej okamžitě" se mu líbil, ale praxe při natáčení druhého snímku v zimě, tichu a stálém čekání ho "hodila zpátky". "Začal jsem cvičit a udělal jsem konkurz do Národního divadla."