Jak na revoluci vzpomínají komunisté a jak disidenti?

Původně nevinná studentská demonstrace se změnila v dramatický protest, který minulému režimu zlomil vaz. Jak na listopad 1989 vzpomínají jeho aktéři?

Vše o revoluci ČTĚTE ZDE!

Jan Fojtík (81), poslanec Federálního shromáždění a člen předsednictva ústředního výboru KSČ

„Disidenti byli páté kolo u vozu. Dělali sice, co mohli, ale mnoho neznamenali. Co byla Charta?
Vždyť se ve svém prohlášení ani slovem nedotkla socialistického zřízení. Kdybychom ji od začátku ignorovali, zhasl by její plamínek brzy. Účinná opozice je totiž jen ta, která působí uvnitř vládnoucích struktur. Osud reálného socialismu zpečetila vedení komunistických stran států patřících do Varšavské smlouvy.“

Michael Kocáb (55), hudebník, s Michalem Horáčkem zakládali iniciativu Most

„Jednoho dne si mě zavolal Adamec do kanceláře a začal »čekovat« můj názor, kroužil a kroužil, a pak z něj vypadlo: A kdo si myslíte, že by mohl být naším příštím prezidentem? To byl ještě Husák ve funkci. (...) Řekl jsem, že nepadá v úvahu nikdo jiný než Havel. S obavami jsem čekal otázku: To je názor OF? – protože OF se v té době pro Havla ještě zdaleka nerozhodlo. Jenže otázka nepřišla a Adamec se zatetelil a řekl: „Vidíte, to jsem si myslel.“ Chvíli jsem mu nerozuměl, ale pak mi došlo, že mu spadl kámen ze srdce, protože mu odpadl hlavní konkurent, jehož viděl logicky v Dubčekovi.“

Miroslav Štěpán (64), člen předsednictva ÚV KSČ

„(Michail) Gorbačov byl trošku lhář, protože v roce 1988 nebo kdy tady byl, řekl, že pokud jde o vojska, o rok 1968, postupujeme správně. Svým způsobem tak posílil ten prvek bdělosti a ostražitosti, který někteří naši politici vnímali. Pitomec. Myslím, že neunesl, že je druhým pánem světa. Později na předsednictvu jsme měli diskuzi k té věci. Fojtík měl jednu dobrou tezi, kdy na předsednictvu povídá: „Proč bych já říkal, aby jeli domů, já jsem je sem nezval, tak ať si je odvezou ti, kteří si je pozvali.“

Jiří Dienstbier (72), disident, vydavatel samizdatové literatury

„Ministerstvo zahraničních věcí bylo v roce 1989 na úplně opačném pólu než ministerstvo vnitra. Byli zde pracovníci, kteří znali jazyky a chtěli dělat zahraniční službu. Byli to kvalitní lidé, profesionálové. (...) Podobně jako lékaři, inženýři a všichni, kteří chtěli dělat řádně své profese a bez víry, že za jejich života se může něco podstatného změnit, přijali povinnou úlitbu. (...) Bylo tam hodně lidí, kteří nebyli aktivní v prosazování normalizačních hovadin, nebyli v ničem namočení a dělali dobře svou práci (...).“