Byla před ním kariéra středního útočníka, vždyť tvořil sehrané duo i s Pepi Bicanem! Jenže opravdový věhlas si získal až za hledáčkem fotoaparátu. Karel Novák (80) patří mezi legendy sportovní fotografie u nás. "Manželka říkávala, že se beze mě nemůže obejít žádný fotbalový zápas," směje se sympaťák. Aktivní kariéru vyměnil v padesátých letech za fotoaparát. "Ten se mi dostal do rukou vlastně náhodou. Kvůli otci," vzpomíná. Jako fotograf objezdil s národním týmem všechny významné akce posledních let. Od mistrovství světa po olympiády! Padesát let strávil na cestách. "Hodně času jsme byli na moři. Třeba z Austrálie jsme se domů dostávali jedenadvacet dnů," usmívá se. Díky sportu objel celý svět. Jeho fotografie byly ozdobou týdeníku Stadión, později Gólu. "V cizích krajích kromě mě fotili vlastně jen Zikmund s Hanzelkou," připomíná svou exklusivitu. Má nač vzpomínat, nicméně nostalgii neholduje! "Dřív bylo všechno klidnější. Hráči se k sobě hezky chovali, konkurence nebyla taková dravá," porovnává dobu. Dnes s údivem sleduje boj bývalých kolegů o co nejlepší záběr! "Tehdy všichni dodržovali pravidla. Byli gentlemani. Kdyby někdo vyběhl fotit za postranní čáru, měl by potom utrum," podotýká Novák. Jeho přístroj Nikon, jenž ho dlouhé roky provázel, vypadá oproti současným fotoaparátům opravdu jako pradědeček. Tehdy však byl jedničkou na trhu! "Seděli jsme za brankou, nikam jinam se nedalo jít. Dlouhá skla neexistovala. Do poslední chvíle jste nevěděli, jak se fotka vyvedla," upozorňuje na dobu, kdy se negativy posílaly do redakcí poštou ranní až druhý den.
O přátelství s Pelém i Dietlem Karel Novák vyfotil tuny obrázků. Pro něho ten nejcennější má však paradoxně na svědomí někdo jiný. Je z mistrovství světa v Mexiku 1970. "Zrovna na ní fotím Pelého s Bobby Moorem, jak si vyměňují dresy," pyšní se. Díky fotbalu navázal mnohá přátelství! Dokonce i s legendou Pelém. "Setkali jsme se, hodinu si povídali, je to strašně milý člověk," chválí největší ikonu světového fotbalu. Novák sám patřil mezi excelentní útočníky. "Byl jsem vysoký, hodně gólů jsem dal hlavou," vzpomíná dvojnásobný československý reprezentant, který v roce 1952 zažil dvě porážky (1:2 a 1:3) na půdě Albánie. "Hráli jsme vlastně bezprostředně po devítidenní plavbě." Kamarády však našel i v mimofotbalové rodině. Přátelství jej pojilo se spisovatelem Otou Pavlem či scénáristou Jaroslavem Dietlem. "Chtěli jsme spolu udělat knihu o Ivo Viktorovi, ale bohužel, už jsme to nestihli," dodal trpce Karel Novák.
