Pavel Lukeš (†77), moderátor, herec a autor, zanechal v České televizi i v srdcích diváků hlubokou stopu, především díky legendárnímu pořadu Šest ran do klobouku, kde nebyl pouze moderátorem ale i autorem. Patřil mezi výrazné osobnosti 80. a 90. let, byl oblíbený pro svůj typický suchý humor, gentlemanský projev a přirozenou eleganci. V sobotu 18. října uplynou čtyři roky od chvíle, kdy podlehl rakovině. Na jeho laskavý humor i lidskost dnes vzpomíná jeho vnučka Charlotte Hendrychová (21), která s ním prožila dětství plné smíchu, procházek a nezapomenutelných vzpomínek.
„Děda byl neuvěřitelně hodný a spravedlivý. Když mě napomínal, nikdy to nebylo zle, vždycky s láskou,“ vzpomíná Charlotte, když popisuje dědu, kterého většina lidí znala z televizní obrazovky, ale jen málo z nich tušilo, jaký byl doopravdy.
Pavel Lukeš byl prý bavič i doma, však svým jemným způsobem. Měl rád suchý humor, miloval slovní hříčky a nikdy se nebral příliš vážně. „Smál se i sám sobě. Dokázal si dělat legraci z vlastních přeřeků, a to se mi na něm hrozně líbilo,“ říká Charlotte s úsměvem,.
Nejraději vzpomíná na společné procházky se psem Jackem. „Vždycky jsme se zastavili a koukali na měsíc. A on mi pokaždé říkal: ‚Jednou tě, Čárloušku, vezmu na Měsíc.‘“ Dnes se Charlotte směje, že ji tam sice nikdy nevzal, ale pokaždé, když se dívá na noční oblohu, má pocit, že tam někde opravdu je a dívá se zpátky dolů. „Je to zvláštní, ale mám pocit, že tu pořád je. Jen jinde,“ podává nostalgicky.
Pavel Lukeš byl podle své vnučky nejen bavič, ale i muž zásad a vytrvalosti. „Vždycky říkal: ‚Když něco chceš, jdi si za tím.‘ A nešlo o frázi. On tím opravdu žil,“ popisuje Charlotte. „Byl tvrdohlavý, já taky – možná proto jsme si tak rozuměli.“
Čas plynul, ale rodina Lukešových na Pavla nezapomíná. Každý má svůj malý způsob, jak si ho připomíná. „Mamka má vejce ve skle – bylo to jediné jídlo, které děda uměl uvařit,“ směje se Charlotte. „A já? Dám si kafe a otevřu bulvár. Jinak bych si ho nikdy nekoupila, ale v tu chvíli se mi vybaví on. Je to maličkost, ale funguje to.“
Ze všech věcí, které po dědovi zůstaly, má pro ni největší hodnotu náhrdelník, který dostala k narozeninám, krátce předtím, než zemřel. „Byl to můj první. Do té doby jsem žádné nenosila. Od té chvíle ho mám skoro každý den. Je to tiché spojení mezi námi.“ Pečlivě si také schovává velkou část jeho scénářů, včetně těch, které se nikdy nedostaly na televizní obrazovky. „Přenechal mi je a já si je ráda čtu,“ dodává.
Kdyby mohla strávit s dědou ještě jeden den, nechtěla by nic velkolepého. „Šli bychom se projít, dali si malou Plzeň a jen si povídali. To by mi úplně stačilo,“ říká Charlotte. Tyto obyčejné chvíle prý měly pro ni vždy největší kouzlo.
Když byla malá, občas ji děda bral na natáčení. „Někdy jsem dělala i komparz, ale tehdy jsem si říkala, že tohle prostředí není pro mě. Možná škoda. Dnes bych to klidně vrátila,“ přemítá. Charlotte studovala střední filmovou školu a přes několik zkušeností se zvukem se dnes televizi ani filmu nevěnuje. „Zatím se pořád rozhoduju, kam povede moje cesta. Ale jak by řekl děda – stát se může cokoliv.“
Čtyři roky po smrti Pavla Lukeše je jeho odkaz stále živý a to nejen v archivech České televize. Jak říká jeho vnučka Charlotte: „Stačí se podívat na Měsíc – a vím, že je pořád někde nablízku.“
