Už desítky let Štěpán Škorpil komentuje nejrůznější sportovní přenosy. Nejprve v Československé televizi, později na Eurosportu. Coby sportovní novinář zblízka přihlížel i tomu, jak se prezentace sportu u nás proměnila po listopadovém převratu, i jak se změnila tvář sportu vůbec.
„Fotbal se komentoval tak, že když bylo ligové utkání na území Čech, Moravy a Slezska, začínal jsem já, druhý poločas komentoval slovenský kolega,“ vysvětlil s tím, že v rámci federalizace to tak bylo běžné. Pakliže se hrálo na Slovensku, komentoval první poločas slovenský komentátor, ten český jej pak ve druhé půli vystřídal. S rozpadem Československa z této praxe pochopitelně sešlo.
Víc vlajek v Itálii než v Československu
Kromě české fotbalové ligy měl Štěpán Škorpil i možnost komentovat vůbec první sportovní úspěchy svobodného Československa. „Měli jsme velikou kliku,“ naráží konkrétně na rok 1990. Konalo se tehdy fotbalové mistrovství světa, kam se československá reprezentace naposledy ve své historii podívala. „Probojovat se na mistrovství světa se podaří jednou za uherský rok, obrazně řečeno.“
O to větší parádu pak Čechoslováci udělali na samotném turnaji. „Karol Polák mi povídal, že je to skupina smrti, že to bude hrozné,“ vzpomínána chvíle, kdy se dozvěděli o rozlosování do skupin. Tuzemský tým složený z českých a slovenských internacionálů byl totiž napasován do skupiny s Rakouskem, nevyzpytatelnými Spojenými státy a favoritem celého turnaje – domácí Itálií.
Nakonec nikterak favorizovaný národní tým postoupil nejen ze skupiny, ale dokráčel až do čtvrtfinále. Tedy mezi 8 nejlepších týmů. „To je fotbal. Stát se může ledascos,“ krčí sportovní komentátor rameny.
Byť nešlo o první účast Československa na takovém vrcholovém turnaji, Štěpán Škorpil vzpomíná, že nic podobného předtím nezažil. „Byl to seriál přenosů, jako v historii nikdy předtím. Nikdy jsme nevysílali tolik fotbalu,“ uvádí. Zároveň byl nadšený, když viděl, kolik fanoušků hráče přijelo podpořit. „Do té doby jsem neviděl ani v Československu tolik státních vlajek na stadionu, jako při prvním zápase našich kluků,“ sdělil v podcastu s DJ Uwou a Miroslavem Kolodějem. Údajně československé fotbalisty přijelo podpořit na 20 tisíc fanoušků! „Tehdy byl fotbal číslem jedna,“ nezastírá.
Přebrepty
Předěl osmdesátých a devadesátých let znamenal také značný pokrok, co se technologií týče. „Ve vysílání se posunuly i ty komentátorské záležitosti,“ upozorňuje. „Měli jsme možnost k tomu komentování přidat něco víc.“ Nezřídka z toho pak vznikaly nejrůznější úsměvné přebrepty.
Zátopkova „bagančata“
Změnil se podle sportovního komentátora samotný sport po roce 1989? „Nic se nezastaví, vše jde dopředu,“ uvádí. Za příklad uvádí vítězné tretry, se kterými Emil Zátopek běhával závody. „Ty tretry váží čtyřikrát, pětkrát tolik, než ty dnešní, které vydrží pět, šest závodů, a pak jdou do stoupy. To byla skoro bagančata.“
Posun vidí ale také jinde. Třeba ve výběru sportů, kterým se dnešní mládež věnuje. „Dneska, když jedete metrem, nevidíte kluka, který si veze oštěp na trénink. Vidíte kluka, který si veze florbalovou hokejku,“ krčí rameny. „Florbal je jednoduchý, nenákladný. Mnoho škol má tělocvičny, kde se dá hrát.“ O fotbalu, tím spíše hokeji, se to říct nedá.
Také to se promítá do toho, jakou tvář má například český fotbal dnes. „V té éře 90. let,“ vrací se zpátky k fotbalovému mistrovství světa v roce 1990, „s výjimkou pár členů kádru ti všichni naši reprezentanti hráli ve špičkových klubech.“ Vyslovil i odvážnou domněnku:
„Podle mého soudu, kdyby náš mančaft nedostal ve čtvrtfinále Německo, které to pak celé vyhrálo, se kterým jsme prohráli podivuhodnou penaltou, mohli jsme hrát o medaili.“ O podobné metě si současný český národní tým může zatím nechat jen zdát. Na mistrovství světa se od té doby představil jen jednou v roce 2006.
Mladé sport neláká
Na to, proč se českým sportovcům v současnosti tolik nedaří, má Štěpán Škorpil několik názorů. Jednak je to dáno motivací, ale také také přístupem dnešních dětí k tělocviku.
„Mladá generace přibývá na váze. Jsou tu obézní kluci a holky, a to nejsou typy, které by se hrnuly ke sportu. Pro ně je počítač a telefon v ruce ta nejjednodušší otázka zábavy,“ zmiňuje rozdíl oproti 90. létům, kdy sociální sítě neexistovaly a mobilní telefony se také nevyskytovaly ve školních lavicích tak často, jako nyní. „Proč by si šli zaklusat někam do lesa, když vědí, že z nich stejně žádný olympijský vítěz nebude,“ uzavírá.
Všechny díly podcastu 90ky z produkce Blesk.cz najdete ve svých podcastových aplikacích nebo na webu i s videem.
