Elegantní a šarmantní architekt Jean Pierre Carniaux má rozesetá díla po celém světě. Nejčastěji můžete na jeho stavby narazit v Tokiu, Paříži nebo v New Yorku. Jeho nejslavnějšími a nejnavštěvovanějšími budovami jsou pravděpodobně Terminály 1 a 2 na letišti v Barceloně. Odborníci zase vychvalují oceňované Národní divadlo Katalánska, které kombinuje monumentální antický styl se sklem.
Do hlavního města Česka zavítal Carniaux již poněkolikáté, ale v září tentokrát jako host Summitu rozvoje a architektury, kde se s ním po celou dobu vítali staří známí. V Česku totiž silně zapustil kořeny: „Architektura je hlavně o lidech. Vždycky se snažím poznat kulturu a její lidi, pro něž navrhuji své stavby,“ prozrazuje důvod, proč má v Česku dobré konexe.
Moderní Karlín
Pro tuzemskou kulturu a architekturu má navíc slabost: „Praha je perla. Moc se mi líbí Pražský hrad, Karlův most, kubistické stavby, i když jsou dnes zavalené turisty,“ prozrazuje Carniaux a dodává, že má rád i českou tvořivou povahu. Kdy poprvé navštívil Prahu, si nepamatuje, ale jakmile se dostaneme k tématu Karlín, živě popisuje, jak to tam vypadalo.
„V devadesátých letech zde stály ještě průmyslové budovy. Čtvrť se pomalu rozvíjela a pozůstatky průmyslu mizely. Nechtěl jsem tento genius loci zničit. Snažil jsem se, aby si čtvrť uchovala svůj ráz, ale zároveň vypadala moderně“ říká architekt. Jako první zde navrhl Corso v roce 2000, které si ponechalo svoji fasádu, ale obohatil jej o moderní skleněnou část. Brzy k němu přibylo Court Corso, Corso II, Forum Karlín nebo upravený interiér vydavatelství Economia.
Stavby jsou pro lidi
Dnes oceňuje, jak se Karlín proměnil v moderní čtvrť a po summitu se tam chystal vyrazit, aby viděl, jak jeho budovy komunikují s další novou zástavbou. „Zajímá mě, co je nového v Karlíně, ale nedělám to běžně, že bych se na místa vracel. Když je stavba dokončená a předaná majiteli, patří lidem, kteří ji už sami přetvoří. Někdy k lepšímu, jindy k horšímu,“ směje se Carniaux.
Na otázku, co považuje za svůj největší architektonický počin, se lišácky usměje a odpoví: „Své další dílo,“ vyhne se elegantně odpovědi. Po krátkém naléhání však prozradí, že má rád menší stavby, které navrhoval v Tokiu. Jen je otázkou, jak dlouho vydrží: „V Tokiu mají stavby většinou životnost 30 let, pak je zboří a nahradí něčím modernějším. Takhle to udělali i s hotelem od Franka Lloyda Wrighta,“ obává se architekt o své dílo. A má proč. Už za svého života se prý dočkal toho, že jeho budovy se musí rekonstruovat. Doufejme, že „jeho” Karlín vydrží déle, než 30 let.
