I v zoufalství a pocitu bezmoci, který československé obyvatele zachvátil v momentě, kdy se o příchodu sovětských vojsk dozvěděli, si zachovali svůj typický smysl pro humor. Hned v prvních hodinách a dnech převraceli obyvatelé celého Československa silniční ukazatele, aby nevítaným vojákům znesnadnili orientaci. Podle historika Milana Bárty z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) se tak dělo úplně všude - ve městech, na vesnicích, a dokonce i v pohraničí.
Členové armád byli instruováni, že se v Československu koná revoluce podporovaná Západem. To se jim obyvatelé snažili rozmluvit. Podle Bárty k tomu využívali i svérázných nápisů a transparentů. Mnohé z nich byly psané v ruštině azbukou, aby jim vojáci rozuměli. „Lidé se jim pokoušeli vysvětlovat, že jde o omyl a místo pomoci proti kontrarevoluci se vojáci podílejí na okupaci spřátelené země,“ vysvětluje Bárta.
Nápisy byly všude
Ty české zase satiricky reflektovaly skutečnost a posilovaly tak národní sounáležitost. „Nejrůznější nápisy a letáky se staly přímo symbolem odporu proti okupaci a fakticky zaplavily celou republiku v nejrůznější formě, od ručně psaných a kreslených přes tištěné, po nápisy na zdech i silnicích apod.,“ říká Bárta.
Na jednom z transparentů ze srpna 1968 kupříkladu stálo: „Vyměním brožovaného Lenina! Ihned! Za svázaného Brežněva.“ Neznámý autor tím humorně reagoval na to, že rozhodnutí o okupaci vzešlo mmj. od prezidenta SSSR Leonida Iljiče Brežněva. V podobném duchu se nese i jiný: „Lenine, vzbuď se, Brežněv se zbláznil.“
Jak vznikl Ivan
Jedním z nejpopulárnějších symbolů pasivního odporu se stala hláška: „Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša.“ Za ní údajně stojí pamětník Václav Mikolášek. S kamarádem, jenž bydlel ve Washingonově ulici, se 22. srpna 1968 snažili vymyslet co nejtrefnější hlášky, které by situaci vystihovaly. „Nejlepší ,vejšplecht‘, který se mi podařilo vymyslet, bylo asi to heslo o Ivanovi a Nataše,“ řekl v roce 2008 pro Týden.
Nápis pak pověsili na výlohu někdejšího Domu potravin na rohu Václavského náměstí. Ten se stal ihned populární a v různých variantách se šířil po celé republice. Největší vliv na zpopularizování sloganu pak měla skladba Jaromíra Vomáčky „Dobře míněná rada“, v níž ho cituje.
Kvůli tomu, že většina materiálů vznikla tehdy anonymně, nebylo možné invenční autory potrestat. Tvůrce, které přesto v roce 1968 na místě přistihli, dostali pouze domluvu. Situace se zhoršila až o rok později: „Daleko větší tresty přišly v roce 1969, kdy bylo autorství tzv. závadových písemností tvrdě stíháno a lidé za ně byli trestáni i vězením,“ mluví o konci tvůrčího odboje Milan Bárta.
