Pětiminutové příběhy na téma uprchlíci byly úžasné. Opravdu poutavé. Neskutečně si vážím lidí, kteří měli tu odvahu odjet v době největší uprchlické krize do Maďarska, aby Syřanům pomohli. Já bych neměla odvahu, ne kvůli předsudkům, ale protože je pohodlnější zůstat doma a sledovat jen obrazovku, kde vám tu realitu zprostředkují,“ rozpovídala se návštěvnice Gabrila (35), která na festivalu nebyla poprvé. 

RefuFest zažil při svém 11. ročníku velký otřes. Nejen, že byl pár měsíců před zahájením zrušen grant, ze kterého čerpal, ale také přišel o Kampu, která měla pro řadu lidí osobité kouzlo. Nakonec se ale díky nepřízni osudu ukázalo, že všechno zlé bylo pro něco dobré. „Je to pro nás velká výzva. Přesouváme se z parku do industriálního prostřední vlakového nádraží, které má úplně jinou atmosféru,“ svěřila se s jistými obavami organizátorka Helena Masníková. Avšak ty byly zbytečné.

Tohle místo je perfektní a má to kouzelnější atmosféru nežli původní Kampa. A nejen prostředí, ale i to, že se akce prodloužila na tři dny. Tyhle změny za to stály. RefuFest jsem i podpořil symbolickou částkou v kampani, kdy nedostal grant. Jsem rád, že jsme o festival nepřišli,“ těšil se z jedenáctého ročníku Vašek (28), který se o festivalu dozvěděl ještě v době, kdy chodil s cizinkou. Ta se díky této akci mohla seznámit s lidmi, kteří prožívají odchod z domova stejně tak jako ona.

RefuFest poskytl program pro všechny věkové kategorie. Možnost nahlédnout do kultury emigrantů byla skrze jídlo, hudbu, divadlo, i přímý kontakt.
Autor: Eva Fornálová

Setkat se s lidmi jiné národnosti nejlépe v osobním životě, nejen na RefuFestu, doporučovala Marcela, která si na vlastní kůži zažila hostit studenta z Filipín. „Moje dcera byla na výměnném pobytě. A tak jsem si řekla, že bych to chtěla zažít z druhé strany. Bylo to neuvěřitelně obohacující. Nelituji a doporučila bych tohle rozhodnutí všem," s nadšením se rozpovídala žena o setkání, které trvalo pouhého půl roku. 

Bylo nám tehdy tolik oběma smutno, když odcestoval. Vždy jsme si spolu o všem povídali... o pocitech, o tom, jak se snaží rozumět ve škole česky a nejde mu to, o tom, jak překonává strachy. Jako kdyby to byl můj syn," vyprávěla o silném zážitku Marcela. Po půlročním soužití však kontakt nepřerušili. Dnes si píšou emaily a pravidelně si volají. 
Čečenka, která utekla před deseti lety z válečného prostředí. Dnes by ráda pracovala v Česku, ale stále čeká na povolení prodloužení pobytu. Zatím se musí spoléhat na pomoc Inbaze a Diakonie.
Autor: Eva Fornálová

Mezi emigranty, které zde mohli návštěvnici potkat, byla i rodina Čečenců, která před deseti lety utekla před válkou. „Tehdy jsme utekli do Polska. Poté nás poslali zpět, že už je klid a přitom mi unesli manžela. Vrátili mi ho zbitého. Nebylo to snadné, museli jsme zase utéct. V roce 2005 jsme přišli do Česka a od té doby čekáme na pobyt. Nemůžeme pracovat, protože nemáme povolení. Ale je potřeba potvrzení, pro které bychom se museli vrátit do Čečenska," vyprávěla o nešťastné situaci žena, která už dva roky čeká na povolení pobytu.

Avšak i přes nepříjemný osud, který rodinu neopustil ani tady v Česku, na Čechy nezanevřeli. „Kdyby nebylo neziskovek jako InBaze a Diakonie, nemohli bychom přežít. Jsme jim neskutečně vděční za to, jak nám moc pomáhají," neskrývala svou pokoru a vděčnost vůči solidárním lidem z Česka.

Fotogalerie
13 fotografií